sobota 27. dubna 2019

Po sprše

Je to opravdu těžké ...
přidřepnout, zavázat si tkaničku, do čela narazit kšiltovku a pod rouškou tmy vyběhnout do ulic.
Už jen to přemlouvání sebe sama.
Kladení si výmluv, proč zrovna dneska ne.
Tu pobolívá, tu píchá.
Tu mám v hlavě blok, tam nepřekonatelnou stěnu.
Být doma, lehnout si, schoulit se pod peřinu, otevřít knihu.
Spát.
Sníst talíř hranolků a pak už opravdu nemoci jít ...

Snědl jsem jedno kiwi. Pak druhé.
Slunko už zapadlo a venku chodí jen pejskaři, omladina mířící do hospody a běhající lidé, kteří se stydí běhat za světla. Běhající já.
Vlastně to ani není běh.
Rozhodně ne takový ten běh z klipů, který má prodat triko za dva litry a kraťasy za litr a půl.
Běhající slůně? Skorem nezvednu kolena, jen se šourám. Ale nejdu.
Přemlouvám dech "Nezraď mě kámo", stírám pot z nosu.
Tělo dávno zapomnělo tu dobu, kdy mi to běhalo.
Není to jako s jízdou na kole, tělo zapomnělo.
Učím se to všechno znovu.

Jen ty pocity uspokojení si pamatuju, jen kvůli nim to nevzdávám.
Do deníku lepím samolepku 42 let/km, za dnešek splněno.
Pořád mě někde pobolívá, někde mě píchá.
Možná o trochu víc.
Smrdím potem.
Schoulím se pod pěřinu.
Po sprše.

Illustrace "The Wisdom Project" by CNN.com

1 komentář:

dercy lyne řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.