neděle 30. září 2018

Po stopách Jaroslava Foglara

Letošní léto jsem toho moc nenachodil, kvůli stěhování firmy si ani dovolenou nevybral a tak se tulácká duše samotáře na začátku podzimu začala ozývat více a více. Vždyť za chvíli již bude Zima a tu já tuze nerad!
Zasněné pohledy do nikam a myšlenky toulající se kdoví kde děsily mou ženu, zda je se mnou vše v pořádku.
A pak mi to došlo.
Poslední dobou se vracím k dílu Jaroslava Foglara, sbírám jeho knihy, poslouchám je načtené na Youtubu v práci, vzpomínám na své dětství pod jeho vlivem. A s nadšením a nedočkavostí čekám na nová vydání jeho nejznámějších knih, která oznámil Albatros.
Jako první vychází Hoši od Bobří řeky a to již tento týden. Odehrávají se ve Sluneční zátoce a jako malý kluk jsem se tam vždy toužil vydat a přespat ve stanu na stejné louce. A v nedaleké Ledči nad Sázavou je i Foglarovo muzeum. Jasně! Vydám se po stopách Jaroslava Foglara!


Zvu svojí malou rodinku, ať vyrazí se mnou, ale pochopili, že tuhle výpravu chci podniknout sám a když jsem jim asi po desáté barvitě líčil, jak má být k ránu kolem nuly a že určitě bude na stanu ledová krusta, raději zůstali doma a popřáli mi šťastnou cestu.
Do batohu jsem vložil nově zakoupené Hochy (kniha se náramně povedla, je krásná a úžasná), nakreslenou mapu a na vodítko připnul psíkovou eLišku.
Vyrazili jsme na vlak.
Plánoval jsem si, jak si ve vlaku budu číst a snít o chlapeckých dobrodružstvích, ale Vesmír se rozhodl bojovat s mojí introvertní povahou a do cesty mi stavěl samé upovídané lidi. A že jich bylo! Přestupoval jsem z vlaku do vlaku a potkával stále nové a nové.
Dával jsem se do řeči s přiopilou babičkou, vykládající mi o svém skautujícím synovi, se dvěma knihomolkami, zamilující se do mé eLišky, s pánem žijícím Za zrcadlem, který si den co den jel vlakem do vedlejší vesnice na pivo a pak zase zpět.
A trochu se studem sledoval trampy s dekou na malé torně, kteří se mírně pobaveně dívali na moji krosnu naditou stanem, tlustým spacákem a nafukovací karimatkou.
Já vím kluci, že i jehličí je příjemná postel, ale když já rád čtu knihy v pohodlí ;-)
Vystoupili jsem ve Světlé nad Sázavou a po proudu řeky se vydal na svojí cestu.
Říčka je to mělká a pomalá a nad hladinou se co chvíli objevovaly hřbety omletých bělostných kamenů. A co pár metrů je jich víc a víc.
Stromy po krajích houstnou a mění se v krásný a hluboký les, asfaltová cesta mizí a nahrazuje ji kamenitá úzká cestička na kraji řeky.
Řeka by šla již překročit suchou nohou, tolik je tu různě velkých balvanů.
Na některých z nich prý často sedával sám Foglar a se zasněným výrazem psal do svého notýsku věty, které se později staly slavnými knihami.

Často se s psíkovou zastavujeme, posloucháme zpěv mnoha ptáků a posloucháme zurčení vody. Hledáme kešky, doufaje, že bude mít spojitost s Foglarem a tímhle kouzelným místem.
Občas potkáme toulající se duše jiných tuláků, s úsměvem a pochopením se zdravíme.
Nikdo se nezastavuje na kus řeči, nikdo nechce narušovat tu kouzelnou atmosféru samoty a krásné Přírody.

Docházíme k Rodrigově skále, která má své důležité místo ve Foglarově knize Devadesátka pokračuje.
Právě zde hrají účastníci junáckého tábora svojí táborovou hru a získávají cené body pro svojí družinu.

Procházíme kempem na Stvořidlech, kde jsem si původně plánoval dát večeři, ale dost mi to tam připomíná postapokalyptický tábor umírajících zombie trampů a tak se nezastavuji a raději pokračujeme dále. eLiška se jen nerovozně otáčí a tiše si vrčí pod vousy.
Jaký asociální pán, takový asociální pes.

Chvilku postojíme u Zlatonosného potoka, který také protéká na stránkách knihy Devadesátka pokračuje, a ve kterém měli tábornící najít schované pouzdro vztahující se k jejich hře Alvarez. Do jednoho velkého kamene je vyrytý nápis "Zde žil v červnu 1964 kmen Aztéků".
Čas kvapí a do údolí kolem řeky se vkrádjí stíny doprovázející zapadající Slunce.
Na chodidle pár míst hrozí vytvořením puchýře a eLiška stále častěji nachází stromy, která nutně musí očuchat a občůrat. Ideálně i s chvilkou na posezení či s minutkou schrupnutí si.
Ale už jsme jen kousek od cíle. Jen přejít zalesněný kopec a křivolakou cestičkou sestoupit znovu k řeci. Minout areál kempu Sluneční zátoka hyzdící tohle krásné místo a stanout na louce opravdové Sluneční zátoky u památníku Jaroslava Foglara, připomínající, že právě zde se odehrávaly tábory jeho slavné Dvojky, fungující dodnes.

Doufám, že můj výtisk nově vydaných Hochů od Bobří řeky je první, který se sem podíval :-)
Už se těším, až zalezu do stanu, vyzuji těžké boty a konečně se pustím do čtení, zahříván teplým těleme věrné eLišky.
Zatím ale sedím na batohu a čekám, až se doopravdy setmí.
Mám trochu strach, jen tak bez pardónu rozbalit zde svůj tábor.
Smí se to zde vůbec?
Ale kdo by odtud vyhodil stoupence Foglarova, s jeho knihou v batohu a vlajkou Rychlých šípů vytetovanou na zápěstí? :-D
Byl by to plantážník nezdvořilý, nemytý a nečesaný!
Přišel však jen nějaký pán s velkým psem a malým klukem, popovídali jsme si o věrných psích kamarádech a pak zase tiše zmizeli ve stínu stromů. Zanedlouho se opodál ozval radostný křik a šplouchání vody, možná právě oni otužovali svá těla v líně plynoucí Sázavě.
Povečeřím a s posledními ozvěnami světla stavím stan a ve svitu svítilny otevírám knihu na první stránce: "Až do čtvrtka 12. března žili Vilík a Jirka takovým obyčejným životem, jaký žijete vy a s vámi tisíce a tisíce jiných chlapců na světě ..."
A znovu prožívám první setkání s Rikitanem, objevení Bobří hráze a výpravu s vozíky naplněnými tábornickými věcmi tlačenými vstříc Sluneční zátoce, kde hoši stráví dva měsíce svého legendárního tábora.
Už mi není čtyřicet, právě jsem se stal znovu mladým hochem, jsem jedním z nich, jsem ten, kdo spí ve stanu u Bobří řeky ve Sluneční zátoce.
V noci mě probudí světlo měsíce a tak se s eLiškou procházíme v mokré trávě po téhle vysněné louce a představuji si, jak to zde asi vypadalo se všemi těmi stany a tichým oddechováním spících hochů prožívající své sny.
A ráno mrznu a mrzne i eLiška, která se krade ke mně do spacáku a já jsem moc rád, že nejsem tramp s malou dekou a jehličím místo karimatky. Protože ikdyž jsem v duši malým klukem, tělo mám rozmazlené a rozlámané.

Snídat není co, tak jen sbalím tábor, zanecháme za sebou jen mírně slehlý obdelník trávy a vydáme se na nedalký vlak do Ledče nad Sázavou.
Navštěva muzea je již moje druhá, ale tentokrát mám spousty času prohlédnout si všechny ty věci, které vytvářely Foglarův život.
Je to úžasné místo a stále objevuji nové a nové poklady, o kterých jsem kdy četl a teď je vidím na vlastní oči.
eLiška, uvázaná na nádvoří hradu, se spokojeně sluní a nechává se drbat od rozněžněných návštěvníků.
Každý si užíváme to svoje.

A pak už je čas znovu nastoupit do vlaku a čekat, kdo si přisedne.
Znovu potkávám pána, co si jezdí do sousední vesnice na pivo a při hodinovém čekání na dalším nádraží potkávám starší pár, který značí barvami turistické cesty.
Vykládáme si své zážitky z cest a je nám spolu moc hezky.
Poslední úsek cesty máme s eLiškou kupé jen pro sebe, užívám si to a obracím list za listem.
Prohlížím si krásné ilustrace v knize a jsem moc spokojený.

Doma už se rodina těší na náš návrat, padáme si do náručí a žena se shovívavým úsměvem poslouchá mé nadšené vyprávění o tom, kde jsem všude byl a co jsem všechno zažil.
Hladí mě po ruce a je vidět, že tak trochu lituje, že se nenechala zlákat mým přemlouváním a vidinou stanu, pokrytým ledovou krustičkou ... tak třeba příště ;-)

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Krasa. April.

nikkisa889 řekl(a)...

There are actually a number of particulars like that to take into consideration. That may be a nice point to convey up. I offer the ideas above as common inspiration however clearly there are questions just like the one you carry up the place an important factor will likely be working in sincere good faith. I don?t know if finest practices have emerged around issues like that, but I'm positive that your job is clearly identified as a fair game. Each boys and girls really feel the impact of just a second’s pleasure, for the rest of their lives. casino slots