pátek 27. dubna 2018

Pěší pouť do Telče

Základem spokojeného partnerského života je (mimo jiné) bezesporu umění se doplňovat a podporovat bláznivé nápady toho druhého.
"Chci celý víkend prochodit a jít někudy, kudy jsem ještě nikdy nešla", řekla moje milá a já šel natěšeně koupit novou mapu do sbírky.
"A kam by jsi asi tak chtěla jít?", ptám se nad rozloženou mapou a kontroluji akční rádius, který jsme schopni po naší proflákané a líné zimě projít.
"Duše moje, vždyť to cesta je cíl!", stroze odpoví a tak trochu naslepo zapíchne prst do místa, kde leží Telč.
"Naplánuj to, prosím!", vyslovila přání a šla si sbalit batoh ...

No a tak jsem to naplánoval.
Na mapách.cz jsem naklikal do plánovače odkud a kam chceme jít, zaškrtl políčko "pěšky" a bylo hotovo.
Huga jsme odvezli na chatu k babičce a psíkovou si připnuli k bedernímu pásu.

Protože zadání bylo jasné ("... kudy jsem ještě nikdy nešla"), přesunuli jsme se vlakem do nedalekého městečka, minuli ta již prochozená, proběhaná a proježděná místa a stanuli na začátku naší cesty. Půjdeme po žluté ... takový je plán.

Je pátek podvečer, v hlavě máme ještě každý svůj pracovní den, nijak to nehrotíme, nikam nespěcháme, do neděle času dost.
Váha batohů pomalu vytěsňuje vzpomínky na pracovní týden, hlava se vyprazdňuje, zůstává jen přítomnost, lesní pěšina, zpěv ptáků, my dva a pes.
První kopec a vůni civilizovaného těla pomalu přelije první čůrek potu.
Svačina na kladách, laskavé vzájemné pohledy a vědoucí úsměvy, že jsme opravdu tam, kde oba chceme být.
Řeči o ničem a přitom jsou to ty nejdůležitější řeči na světě.

U třetího kopce odhalila moje tajemství a sebrala mi psíkovou, kterou jsem využíval jako tahací výtah do strmých kopců. Na vrcholu mi ji zase s díky vrátila, to abych se dál sám trápil s nečekaným prudkým napnutím lana, to když divoká zvěř zkřížila nám cestu a eLišku přemohly lovecké pudy. Batoh je stále těší a těší a zkazky o nových a nerozšlápnutých botách pravdivější a pravdivější. Na druhou stranu, nějak je člověk prošlápnout musí, že jo? ...
Klesající Slunce dává naději, že chodecké utrpení prvního dne brzy skončí.
Ještě pár kroků a pohledů do stmívajícícho se lesa a už se vaří voda na čerstvou kávu.
Večeře dává zapomenout na pálící chodidla a spacáky lákají do svého pohodlí a příjemného tepla.
Na nebi vyskakují první hvězdy, stejně tak, jak vyskakovaly Hugínkovi pupínky při jeho nedávných neštovicích.

Usínáme klidní a bezstarostní, jen s plachtou nad hlavou a s měsícem v korunách stromů. eLiška si bere první hlídku a tichým občasným zavrčením dává lesním tvorům najevo, že tohle místo je hlídáno věrným přítelem člověka.
Ani nemám čas se začít bát, ještě pár takovýchto výletů a budu se v nočním lese cítit jako doma.
Někdy k ránu to náš hlídač konečně zabalí, vleze mezi nás, čumák strčí do spacáku a dopřeje si i ona chvilku odpočinku.
V dálce štěkají srnci a první ptáci se probouzí.
My s Lucií jsme již nějakou chvíli vzhůru, zabubaní ve spacácích a čekáme právě na tohle.
Je úžasné být při tom, když se probudí první pták, který svým ranním zpěvem probudí celý les.
Tma je stále světlejší a světlejší, i Slunce už se klube z pelechu.

Snídaně v trávě, zvlhčená ranní rosou.

Sbaleno a my jsme na cestě do vesnice, kde se za nedlouho otevírá sámoška s dobrotama. Čeká nás celý den na lidu prázdných lesních pěšinách, lukách a polích, dovolíme si sladkou tyčinku na rozloučenou se vsí.
Užíváme si vzácného klidu okolo nás, užíváme si přítomnost toho druhého, užíváme si bolesti nohou a otlačených ramenou.
Aby cesta byla dobrodružnější, Vesmír přeskládá žluté značky do nesmyslné spirály vedoucí do močálů a bažin a já tak můžu být za hrdinu před svojí ženou, když nás pomocí mapy a kompasu vyvedu z hlubokého lesa k perfektně vybavené benzínce, kde se odměníme párkem v rohlíku.
Civilizaci rovnou využijeme k obědu, který si dáváme v docela hezké rodinné restauraci, ale shodnemem se na tom, že jsme si raději měli namazat paštiku na chleba. Trochu nás to vytrhlo z naší milé vzájemné samoty a neuspokojilo to naše chutě po divoké divočině.
Raději zase mizíme v hlubokém lese a ztrácíme se lidem z dohledu.

Kilometry pomalu ubývají, už jich je podstatně více za námi než před námi a v hlavách se nám začíná objevovat touha po čerstvě voňavé peřině, po teplé sprše a vrčením nepřerušovaném spánku.
Mapa prozrazuje, že Telč není tak nepřekonatelně daleko a ikdyž jsme měli v plánu v jejich ulicích stanout až v neděli dopoledne, shodneme se na tom, že sobota večer je stejně dobrý čas jako jakýkoliv jiný.

Jdeme dál, přímo za nosem, protože támhle za tím kopcem, tam už by mělo být vidět město zaslíbené, obshaující koleje a na nich vlak, který nás odveze domů.
Psíková využívá každou přestávku k tomu, aby mohla padnout jak vypnutá a s vypláznutým jazykem dohánět to, co na noční hlídce proměškala.
Sejdeme z cesty, ztratíme značku, přejdeme potok a přes zelenou záplavu nekonečného pole, z posledních sil, staneme u značky oznamující začátek města.
Jízdní řád na mobilu prozrazuje, že za šest minut nám jede poslední vlak do našeho domova a Vesmír nám postaví železniční stanici hned za první zatáčku ... tak to prostě je. Když se vydáte na cestu s přesvědčením "ono to nějak dopadne", když se oddáte těm silám Osudu a nebojíte se vlka nic, nemůže to skončit jinak než dobře.
Nelitujeme, že si neprohlídneme město. Známe ho a stejně nebylo město našim cílem. To přeci cesta jím byla!
Unaveni a šťastni se o sebe opřeme rameny a mlčky se díváme na míjející kraj za okny.
Slunce již jde zase spát a koleje pod námi vytrvale dělají "tudum, tudum, tudum ..."


3 komentáře:

... řekl(a)...

No ale to je hezké :)

Zuzana Dvořáková řekl(a)...

Touhle cestou ráda jezdím na kole, bydlím totiž kousek od Telče.Dneska jsem přemýšlela, že bych takovou pouť taky potřebovala, ale sama.

Luma’il řekl(a)...

To je pěkné takhle pěšky se procházet. :)