středa 20. dubna 2016

Halahoj Třebíčský půlmaraton 2016

Na závody se dá připravovat různě.
Půl roku předem, den co den, prchat z bytu ven a lovit kilometry. Střídat tempa, ladit rychlost.
Také je prý správné nemyslet jen na nohy a třebas posilovat zbytek těla.
Pevné břicho, pevná záda ... i to se může při půlmaratonu hodit.
Kde kdo říká, že vše je jen v hlavě a je důležité vyprázdnit mysl a soustředit se na cíl.
Víra tvá ... tě dostane do cíle.
Já si v tomto případě myslím, že zkusit by se mělo vše a pustil jsem se do toho.
Jeden měsíc jsem poctivě honil kilometry a na Endomondu se snažil předhonit RUNGO.cz.
Pak jsem dostal lenoru. Dlouhou. Chvilku jsem tahal železnou kouli, ale už nějaký čas stojí na stejném místě a do koberce lisuje nesmazatelný kulatý otisk.
Nejvíce se mi osvědčila příprava v sedě, prokládaná přípravou v leže.
Procvičování rukou tím, že jsem před sebou držel knihu ... ale ne tak ledajakou knihu!
Znovu jsem si přečetl od Jurka jeho Jez a běhej a začetl jsem se do novinky Stopy v oblacích (nudnější knihu o běhání jsem snad nečetl - jsem v půlce a přijde mi to dlouhé jako maraton - a ten jsem ještě nikdy neuběhl) a abych byl upřímný, tato příprava mi dala asi nejvíc.
Dala mi motivaci a chuť se do závodního půlmaratonu vůbec pouštět.
Když už jsem získal jedno volné číslo do beznadějně vyprodaného závodu, nebudu jím přeci mrhat.
Jdeme na to ...

Probudil jsem se do úžasného dne, kdy slunce předvádělo svoji krásu a ptáci pod okny nacvičovali svým zpěvem povzbuzování.
Vyprázdnil jsem svojí mysl, vytěsnil myšlenky na normální běžný lidský život a soustředil se jen a jen na sebe.
Pomalu, jako samuraj před poslední bitvou, se připravoval na ty (doufaje) necelé dvě hodiny běhu.
Na zem vyskládal vše, co budu mít na sobě, vyskládal vedle sebe své zbraně v podobě hroznového cukru a tuby energie maskující se za zubní pastu. Rituální omytí těla, vyčištění zubů, uší, špíny za nehty ... pokud v boji padnu, padnu čistý. Poprvé za svojí běžeckou kariéru si chystám i závodní hudbu. Poprvé poběžím závod s muzikou v uších, něco mi našeptává, že to bude potřeba.
Přestože mám start na druhém konci svého města, jedu autem. Auto bude moje základna, útočiště, kam se na konci můžu zhroutit, zavřít oči a nikým neviděn popadat dech ...

Na startu panuje dobrá nálada, všichni krásní a usměvaví, přejí si hezké zážitky a dobré časy. Mírná nervozita je samozřejmostí. Do uší mi začíná hrát Zrní a jejich záznam koncertu Radio Wave Live Session (mám při běhu rád klidnější muziku, ne nakopávající hity, které rozhodí tempo a dech) a je to tu. Výstřel, úsměvy pro fotografy a běžíme. Většinou vím hned na začátku, jaké to bude.
Dnes to bude super. Knižní příprava je prostě nejlepší příprava na půlmaraton :-)

Nechal jsem se předběhnout všemi těmi, kteří neuhlídali start a vyrazili splašeně ... "cítíš, jak se to rozbíhá, už se to rozbíhá" ... zpívají naprosto příhodně Zrní. Pobrukoval jsem si spolu s nimi, doufaje, že si pobrukuju jen v hlavě a ne nahlas. Rukou jsem si (snad neviditelně) pobouchával do taktu.
Slunce hřálo, ale nepálilo.
Po chvilce, v kopci, jsem začal předbíhat ty splašence, kteří přepálili start a našel jsem si své místo někde na konci středu, kde jsem se plus mínus pohyboval celou dobu. Vím, kde je moje místo v závodním poli ;-)

foto: Táda Mahel
Není asi třeba popisovat, co bylo dál. Běžec to ví a neběžec si to nedovede představit. Myšlenky se v průběhu běhu mění, od naprosté euforie, k zoufalému propadání se pocitu "doprdele, to je ještě dálka" až k další euforii "už jen tahle zatáčka a mám to za sebou".
To vše prokládané pocity štěstí a otázkami, proč že to vlastně dělám.
Návaly energie, kdy přidávám na rychlosti a chvílemi útlumu, kdy člověk ztratí páru. A zas a znova chytám druhý dech a vím, že tentokrát se to podaří, že tentokrát do cíle doběhnu pod dvě hodiny. Muzika mě odděluje od ostatních závodníků, což zpětně beru lítostivě, ale dnes jsem opravdu šel závodit, závodit sám se sebou, a na společenské tokání mě dnes neužije. Tímto se omlouvám kapelám podél trati, že jsem je moc nevnímal. Jen se usmívám kolkolem a jsem nadšený, že přes všechen ten pot a dřinu mi úsměv z tváře nemizí.
Bojuji. Nemám tu nikoho, koho chci předehnat, koho chci pokořit a tak se můžu soustředit jen na své tělo, na sebe. Nikým nehnán, jen svým plánem dát do toho vše, co můžu a co chci.

Při závěrečných kilometrech se mi dokonce podaří i mírně přidat, v těle se zvedá poslední vlna adrenalinu a šťastný pocit z běhu. Prudce se ve mně ochladilo, ikdyž tuším, že tváře září červení, připomínající západ slunce. Polil mě ledový pot, trocha zatmění před očima, tunelový výhled. Takhle asi nějak to vypadá, když dojde energie. Nohy se trochu pletou, ale už jen tahle zatáčka, cílová rovinka a ... stojím. Nějaký kluk mi podává ruku, blahopřeje mi a na krk mi věší mojí první účastnickou medajli (všechny předchozí závody byly závody chudé, na medajle neměli :-)
Klidím se z dohledu, abych mohl nikým nerušen sednout na zadek, složit hlavu do dlaní a jen tak normálně existovat. Naprosto spokojený, protože časomíra těsně před protnutím cílové pásky oznamovala mé unavené mysli 1.58.46. Můj nejlepší půlmaratonský čas.

Po chvilce umírání se otřepu a jdu si sednout k cílové rovince. Tleskám těm, kteří dobíhají a čerpám energii z jejich euforie, že to zvládli, že jsou v cíli. Ta radost je tak nakažlivá, tak pozitivní a nádherná, až se ve mně probouzí touha znovu běžet do cíle. Přestože se mi klepou kolena. Tak zase za rok, děcka ;-)  http://pulmaraton.halahoj.org


3 komentáře:

Tomáš řekl(a)...

Dušane, gratuluji ke krásnému času a hlavně k tomu zážitku, který jsi popsal neskutečně živě ;)
Díky za fajn čtení!
T.

Jana Grešáková řekl(a)...

Na Zrní se skvěle běhá, to tvrdím pořád...a moc gratuluju k času. Já se zařekla, že oficiální půlmaraton ne, ale když se tak na tebe koukám....má to něco do sebe, ale hrozně mi tam chybí ta svoboda. Prostě jsem v tomhle rebel:-)

Dušan Potůček řekl(a)...

Ano ano, ZRNÍ je prudce běhající. Je fakt, že ta svoboda při závodu chybí, ale je to příjemné zpestření, když to člověk nedělá co měsíc :-)