úterý 20. října 2015

Vyběhat si hlavu ...

Být tátou malého kluka je moc pěkná záležitost, ale co si budeme nalhávat, občas přijdou i chvíle, kdy má šťastný otec od rodiny chuť vydat se raději do hospody, než k domovu, kde na něj čeká žákovská knížka jeho potomka.
Žákovské knížky druháků totiž občas na svých stránkách schovávají (kromě hezkých známek) i velké černé puntíky se strohými a úsečnými vzkazy třídní učitelky.

Běhací táta má ale tu výhodu, že nemusí riskovat ranní kocovinu a může zamířit na běžecký ovál.
Protože Ovál ... moji milí ... Ovál, to je pan Psychoterapeut první třídy!

Jasně mohl bych vyřvávat na celý barák své káravé hlášky a hrát si na chlapa, který v životě nedostal ve škole poznámku, ale uleví se mi? Neuleví.
To já raději zavrčím do vousů, potvrdím mámin trest a když se sešeří, do uší nastrčím sluchátka, nazuji rozedrané boty a vyběhnu.
Nikam daleko, jen přes silnici na ovál, protože nemám náladu courat se někam daleko a ještě se soustředit na noční provoz. Kdepak, potřebuju rutinu.
Výplach mozku.
Popovídat si sám se sebou.
Probrat všechny ty nahromaděné myšlenky, protřídit je a zařadit do příslušného šuplíku lidského mozku.
K tomu je ovál přímo ideální.
Snad jen křeček v běhacím kole je o trochu blíž k myšlenkové nirváně ...

Během pár minut zapomínám, kolikáté kolo už běžím. To mi příjde důležité. Je potřeba přestat počítat a celé kolo si říkat: "Třetí, třetí, třetí ... čtyři ... čtvrté, čtvrté, čtvrté" Dnes to není o splnění plánů, časů, počtu kol. Není to čas poměřování se s někým, nebo sám se sebou. Dnes je to jen o kroužení v kruzích a hledání myšlenek. Běžím pomalu, s tichým dechem a nechávám se dohnat první myšlenkou.
Přidala se ke mně a vypráví mi, co má na srdci.
Neuběhne se mnou ale ani jedno kolo a hned se zase loučí s tím, že jsem na ni moc pomalý, že už zase musí pádit. Nahradí ji myšlenka další, ale ani ta dlouho nevydrží, té naopak přijde mé tempo příliš zběsilé.
A tak se u mně střídají, chvilku se mnou běží bok po boku a pak se zase rozloučí, to aby uvolnily cestu další. Pomalá a tichá hudba vytváří příjemnou atmosféru, tělo běží na autopilota a neptá se, zda ještě můžu či nemůžu. Nabralo takovou rychlost, abych nemusel přemýšlet nad únavou, stačí mi se jen dívat pár metrů před sebe a následovat bílou, nikdy nekončící lajnu po pravém boku ...

Najednou už není potřeba běžet. Zastavím, culím se jak debil a černý puntík je jen nicotná tečka na papíře. Doma rozněžněně nakouknu do dětského pokoje, vypnu mluvícího Tolkiena a málem že s hrdostí v duši si povzdechnu: "Tak můj kluk má svoji první poznámku" ...

2 komentáře:

Aneta M. řekl(a)...

Krásně jsi to popsal! :-) Mně trošku chybí ovál, ale na vyběhání hlavy si vystačím i s cyklostezkou :-) A gratuluju k první poznámce! :D

12HonzaDe řekl(a)...

Dusane, pises hezky.. a naprosto to chapu..:)
Ja si v podobnych chvilich predstavuji, ze "to" ze me postupne opadava.. stejne tak jako voda omyva necistoty z tela, tak vsechny ty problemy/starosti ..najednou poztracim.. a jsem zase zpatky..
At se ti dari! 12:)
PS. Moje "deti" .. ted uz obe pres 20 mely pred lety zasadu.. nemluvit s otcem, dokud nema "vybehany" mozek:)... Inu zkusenost:)