čtvrtek 26. prosince 2013

Synchronizace lesem

Letošní slečna Zima se chová jako mírně náladová žena.
Stydlivě se rozhlédla kolem (chladná a sychravá) s touhou ukázat, co umí, ledovými prsty pokreslila okolí a proměnila krajinu v krajkový svět, vše obalila bílou námrazou.
"Líbí se vám to, co jsem pro vás vytvořila?"
"Což o to, je to krásné slečno Zimo, ale kde máš sníh?"

A tak se, jako každá nedoceněná žena, spravedlivě naštvala a vztekle zpřelámala spousty stromů v půli, ulámala větve a pocuchala prameny vysokonapěťového vedení.
Urazila se, zahalila se do mlhy a začala dusit astmatiky dekou inverze.
Stal jsem se jedním z nich.
Přidušený a potrestaný.
Uznávám, i já remcal na ledové chodníky a kluzké kameny. Vymlouval se na ně a běhat chodil jen jednou týdně, jakoby z povinnosti, bez nadšení, na místní běžecký ovál.
Pomalu a dusivě, polykaje popílky z nedaleké městské kotelny.
Daleko má běh k hypnotickému stavu, když lapáte po dechu a snažíte se vehnat vzduch do těla.
Po roce jsem musel vytáhnout nenáviděné astmatické srkátko.

Na Vánoce jsme utekli tomu všemu ke vzdálené rodině k Moravskému krasu.
Zima nás provázela mlhou, ale už neklouzala, své dílo rozpustila.
Jaká radost! Na Blanensku byl najednou dokonce vidět i obzor!
Slečna Zima se přestala zlobit, jen s námi nemluví. Opustila nás, šla na nákupy či k mrazivé kadeřnici, vládu nad světem zanechala odcházejícímu starému Podzimu.


Jen to tíživé astma mi zůstalo.
Cítím, jak se mi tělo s duší rozladilo a vánoční pochutiny připravily o kondici.
Krátký výběh se ženou byl sice moc pěkný, ale daleko měl k tomu dřívějšímu stavu.
Povídání střídalo sýpavé pokašlávání a bylo to spíš běžecké rande než očista během.
Ale i tak to bylo krásné, ne že ne ... duše se dotkla milovaného lesa.

Na Štěpána mě ale Matka Země pozvala k sobě na návštěvu. O tom přeci vánoční svátky jsou! Jsou o návštěvách u těch, které máme rádi.
Zaťukala na okno a na teploměru mi ukázala devět stupňů nad nulou.
Rodina ještě spala, jen ptáci v krmítku projevovali život.
Vyběhnul jsem s ideou, že se zaběhnu. Někde, někam, na dlouho.
První kopec za domem mi připomněl mé trápení s dechem a zpomalil mě na rozumnou rychlost.
Vybavil jsem si povídání pana Duška ve Čtyřech dohodách.
Povídal pěkně (mimo jiné) i o tom, kterak les dýchá to, co my vydechneme a my vdechujeme to, co vydechne les.
Dokonalá vzájemná synchronizace.
A tak jsem se začal soustředit na dech lesa a do plic naháněl ozdravný vzduch vonící jehličím.
Mysl se mi sklidňovala a po pár kilometrech se podařilo najít správný rytmus a tíživou astmatickou peřinu zanechat na cestě.
Pročistily se plíce a pročistila se i hlava, která do té doby tepala bolestí kvůli nedostatku vzduchu v krvi.


Najednou se dalo běžet rychleji a s radostí.
Lidské tělo je úžasné. Ikdyž se s Duší rozladí, tam venku jsou prameny, které je zase zpět naladí.
Mně se to dnes podařilo, zesynchronizoval jsem se Lesem.
Poděkoval jsem mu a jeho odpovědí se mi stalo stádo muflonů, procházející se mi přes cestu.
Všichni jsme strnuli v pohybu a civěli na sebe.
Tiché zapísknutí odstartovalo jejich běh a vyrazili z meze dolů, do lesní divočiny Moravského krasu, mezi popadané kmeny ztrouchnivělých stromů.
Běžel jsem si svojí cestou s úsměvem.
Provázeli mě ptáci a sem tam nějaká srna popoběhla stejným směrem.

Zaběhnul jsem se přesně tak, jak jsem měl v plánu, až i znepokojená žena telefonem kontrolovala moje kroky.
Vyladil jsem se a nádherně unavil.
Konečně popadnul dech ...

 (20km)

4 komentáře:

zuzu řekl(a)...

Krásný :-)

Přeji hodně zdraví do roku 2014. Zuzka Součková

Dušan Potůček řekl(a)...

Děkuji :-)
Také přeji úžasný nastávající nový rok. Všechno nasvědčuje tomu, že to bude velice zajimavý rok ...

Renča řekl(a)...

Krásně jsem se začetla ... moc pěkně napsaný ... a i ty cestičky na fotkách poznávám :) Jen to souznění s lesem nějak poslední dobou ne a ne najít ...

Dušan Potůček řekl(a)...

Těším se, až se tam někdy potkáme :-) ... a neboj, ono k tomu souznění s lesem dojde. Dřív nebo později.