neděle 1. září 2013

Půlmaraton Moravským krasem vol.2 - Moje holka uběhla půlmaraton!

Je to přesně rok, co jsem běžel svůj první (a poslední) půlmaraton.
V Blansku, Půlmaraton Moravským krasem (více o něm zde).
Tak moc se mi tam líbilo, že jsem se rozhodnul si z něj udělal svůj pravidelný běžecký svátek, společenskou událost. Místo, kam se budu chtít vždy vracet a případně porovnávat fyzičku z minula.
Letos jsem se ale na žádné porovnávání nechystal, letos jsme to s mojí ženou Lucchou pojali jako společnou akci, jako její půlmaratonskou premiéru.
Luccha je člověk, který mě k běhu přivedl (jemným popichováním do mého rostoucího pupíku) a sama si ráda sem tam k večeru zaběhne.
A prý, když to uběhnu já, tak ona taky.
Připravovala se na to zodpovědně a s pečlivostí sobě vlastní.
A to tak, že měsíc před startem si zaběhla asi dvakrát kolem baráku a hodila svoje krásné nožky na stůl :-)

(po doběhu)

Domluvili jsem se, že poběžíme spolu, že ji nebudu utíkat a že ji budu poslouchat. Na slovo.
Prostě si ze mně udělala běžeckého pejska na vodítku, kterého se rozhodla vyvenčit.
A já to pro ni dělám rád, nemusím se nikam hnát a překonávat svůj čas z minula :-)
Lucie si nahlas myslí na 2:15 (ve skrytu duše však určitě plánuje překonat můj loňský čas) a já, když si vzpomenu na její intenzivní přípravu, ji pomalu připravuji na 2:30 až na nesplnění časového limitu.

V Blansku máme rodinné zázemí, nemusíme tedy hledat šatny, toytoyku taky okupovat nemusíme, jen si zajdeme do restaurace na oběd, doma se převlečeme a s dovezenou podporou syna a rodičů se zařazujeme na konec zástupu naspeedovaných spoluběžců.
Potkáváme setřenku, která také běží svůj první (moc gratuluji k závěrečnému času 2.02!) a tváříme se, že se nás to netýká, že jdeme na výlet k jeskyním.

START! Úsměvy od ucha k uchu, máváme naší podpoře, pak ještě jednou a hurá z města.
Moje milá je zvláštní běžec, člověk si nemůže být jistý, co během chvíle udělá.
Plán je domluvený tak, že do otočky lehce a pak (z mírného kopečka, pokud bude dost sil) cestou zpět zrychlíme.
Ale Luccha je Luccha, mění názory za pochodu.
Vést se nenechá, vždy si musí najít svojí cestu, svůj názor.
Když se chvílemi neudržím a podvědomě se deru před ní, sepsuje mě jako neposlušného ratlíka a zažene zase na své místo a moje místo je vedle ní, tak půlkrok opožděnějc.
Když zlobím hodně, pošle mě na hambu a musím ji dýchat na záda :-)
A to pak čumím, protože je neodhadnutelná a vyrazí jak splašená. A pak zase zpomalí.
A pak zase vyrazí ... a po kilásku zpomalí ... a zase vyrazí.
Mám co dělat ji stíhat, na změny rychlostí po úsekách nejsem zvyklý a rozhazuje mi to moje zenové tempo.
Trochu ji podezírám, že se snaží demotivovat své imaginární soupeře.
Nechá je předběhnout, trochu uniknout a pak je krátkým a rychlím krokem, s úsměvem na rtech, předežene a nechá za sebou. A to jim udělá několikrát po sobě.
Nakonec přicházím na to, že jen reaguje na svůj playlist ve sluchátkách, který je vyjímečný jako ona sama, směs stylů a divných (k sobě nehodících se) nálad.
Dech má pořád klidný, tak ji nechávám se vyblbnout, ona to takhle fakt potřebuje.
Na dvanáctém kilometru už mě přemlouvá na pívo, že prý je to nuda :-)
Po chvíli začíná sykat (jako že ji něco bolí) a zpomaluje na delší úseky než je jedna divná písnička.
Je to tady, říkám si, jojo, ten tvůj trénink se někde musel projevit.
Míjíme otočku a já na ni, že konec srandy, že jsme na závodě a ať přestane blbnout.
Pošle mě s tím někam a začne si zpívat svojí motivační písničku:

"Lucka běží z kopečka,
cesta není hřiště.
Jestli nemáš kolečka,
nehraj si tam příště.
Tam kde Lucka vyletí,
není cesta pro děti ..."

Jako neposlušný psík jdu před ní s pocitem, že já jsem tu přeci ten, kdo už to jednou uběhl, a tak jí zkušeně povedu.
Drží se, ale bolest ji zpomaluje.
Na nějakém šestnáctém kilometru se přiznává, že běžet v rukavicích byl idiotský nápad.
Lovím v paměti takové ty motivační kecy jako že "Bolest je nevyhnutelná, utrpení je volba", nebo "Někdy prostě musíš", ale je po nich spíš sprostá než namotivovaná, tak toho raději nechám.
Poslední občerstvovačka a jsme zpět ve městě.
Občas sykne ale běží, nezastavuje, chvílemi i zrychluje.
Jeden kilometr, půl.
Míjíme milou paní a povzbuzujeme ji, už je to jen kousek.
Hezky se usmívá, užívá si to.
Pár metrů, cílová rovinka.
Paní houkne na Lucchu ať sebou mrskne a holky jak odpočatí sprinteři vyrazí na svůj společný finiš.
Nemám sílu jim stačit a zůstávám za nimi.
Má to za sebou, svůj první půlmaraton.

Zanedlouho sedíme na schodech a ona si sundá pětiprsťáky.
Ten hnus, co má místou nohou, je jeden puchejř vedle druhého, záverečný finiš jich pár strhlo až do masa.
"Jak dlouho s tím jako běžíš?"
"Dlouho ..."

2:18 ... je skvělá!
Já mít takový puchejře, tak jdu dávno na pívo a pláču si do dlaní a ona už plánuje, jak to příště půjde lépe v normálních botech ;-)
Příště budu mít co dělat, aby mi neutekla ...

6 komentářů:

zuzu řekl(a)...

Krásná práce, velká gratulace oběma... připomínalo mi to naše běhy s Honzou... já ho ale zatím nechci jako vodiče na závod, nevím, jestli by to proběhlo v takovém klidu jako u vás. Sláva mužům, kteří umí běžet se svými ženami :-)Zuzka Součková

Anonymní řekl(a)...

Super, gratulace! April.

12HonzaDe řekl(a)...

Neskutecny! Vzdyt to rikam, je to vsude:)!!!
Pozdravy a gratulace puchyrove kralovne!
At vam to hezky beha! 12:)

1bubobubo řekl(a)...

Běželi jste parádně! Velká gratulace a jedna fotka ode mě: http://1bubobubo.rajce.idnes.cz/2013_08_31_Pulmaraton_Moravskym_krasem/#2013_Pulmaraton_Moravskym_krasem_099.jpg

Maaristaan řekl(a)...

Jééé, Tebe si pamatuju :-) Díky, díky ;-)

Renata Caryfuková řekl(a)...

Klobouk dolů a hluboká úklona - před oběma!