sobota 3. srpna 2013

Ještě nemám na ULTRA

Někdy to na člověka prostě příjde a je mu houby platné varování rozhlasového mužíka. Prý je tam venku vedro a normální, zdravě uvažující, člověk by měl sedět doma u oroseného půlitru a každopádně by se měl vyhýbat náročným fyzickým aktivitám.
Veliké riziko infarktů ... říkají tam v tom rozhlasovém éteru.
Aha!
Jak říkám ... někdy to na člověka prostě příjde a když to příjde na běžce, tak ten prostě musí běžet.
Ať je vedro nebo mráz, tam venku čeká jeho Cesta a láká jeho neposedné srdce.


Hlavu netíží osud lidstva, jen běžná radost z krásného dne povzbuzuje do kroku.
Zdravě uvažující část mne samotného mě ještě donutí připnou na sebe běžeckou vestu a do kapsiček nastrkat lahvičky s vodou.
Poběžím sice ve stínu stromů a v půlce plánované trasy mě čeká občerstvení v podobě zatopeného lomu, ale když ten pán v tom rádiu tak hezky varoval ... mějme trochu rozumu, no ne?

V lese je krásně, však to znáte ... jenže každému lesu jednou dojde dech a nechá prostor jiným přírodním úkazům. Cestička mezi poli je také krásný přírodní úkaz.
Obzvláště ta prašná, lemována vzrostlým křovím. Před sluncem sice moc stínů nevytvoří, ale má jiné přednosti.
Miluji ty zákruty polních cestiček, kdy vidíte jen pár metrů před sebe a těšíte se na to, co vám zátočina chystá za výhled.
A ono nic ... jen další zátočina v opačném směru a o pár metrů výš. Možná tedy ta další.


Vysočina je nádherný kraj.
Jasně, že mě lákají vrcholky skalnatých hor (na kterých se drží celoročně čepice sněhu), ale Vysočina s těmi svými kopečky, rozparcelovanými poli a lesy, ta mi také umí do duše vložit klid a mír.
Stačí mi málo ke štěstí.


Pot stéká čůrky přes oči a jemně do nich štípe, první láhev vyschla. Osvěžení v lomu přede mnou.
Na poslední chvíli si vzpomenu na všechna ta dávná varování, kterak se jako uřícená děcka nemáme rychle vrhat do ledové vody.
Pamětliv této rady, vrhám se do vody pomalu.
Stihl jsem si před tím vyzout boty.
Osvěžení z vody je opravdu osvěžující, teplota rozpáleného těla klesá na snesitelnou hodnotu a mně je fajn. Sedím na posekané trávě u břehu a čumím do blba.
Z meditativního klidu mě vytrhne zlověstný dech za zády.
Přepadl mě opuštěný vlk ...


... který mi olízal celý obličej.
Trochu jsme si zablbli ... nejde odolat vyceněným zubům a upřenému pohledu ... a já se vydal zpět k domovu.
Paní ve vesnici, stříhající růže u plotu, jsem pochválil chaloupku a poprosil o doušek živé vody. S úsměvem a pochopením mi doplnila zásoby a popřála šťastnou cestu.
Mokré oblečení mi vydrželo dodávat svěžest zhruba dva kilometry.
Pak pražící slunce odvedlo svůj díl práce a zase mi jej usušilo.
Lesní studánka po cestě se zjevila jako vítané překvapení, ale pak už to se mnou šlo z kopce.
Ikdyž to bylo vlastně pořád do kopce.


Pot odplavil sílu z těla a tempo se zpomalilo.
Vedro bylo vyloženě vlezlé a slunce už mi nedobíjelo baterky.
Cítil jsem se jím přebitý.
Jen jsem se šoural a mechanicky dával jednu nohu před druhou.
... a domů tak daleko.
Přišly ty neodbytné myšlenky, které vám dávají nepříjemné otázky.
"Proč to celé vlastně děláš?"
"Kam a za čím se ženeš?"
Když přecházím do chůze, začne se mi podvědomí vysmívat: "Tak ty by jsi chtěl běhat dlouhé vzdálenosti? Ty chceš běhat hodiny a hodiny po horách? Chlapečku, na Ultra prostě nemáš!"

"Nemáš na ultra, nemáš na ultra, nemáš na ultra ..."
Zní to jako nějaká mantra, předříkávám si to neslyšně do kroku a nečekaně zase běžím.
Slunce spaluje a láhve na vodu zejou prázdnotou.
Polykám kapky potu tekoucí mi z vousů a myslím na orosené pivo.
Svoji mantru si stále dokola opakuju.


Dorazil jsem zpět do města, ale už vážně nemůžu.
O vodu není koho poprosit a peníze na pívo jsem si nevzal.
Mantra nefunguje a já přecházím do kroku. Poníženě to budu muset domů dojít ... na posledním úseku před domovem potkávám naší maratonskou legendu. Obě kolena má v háji, na krku osumdesát (nebo kolik) let a šine si to svým pomalým během bez trička po ulici.
Stydím se a musím se rozběhnout ... jen mu zmizím za rohem, končím.
Nemám na ultra ...

Příjdu domů a žena se ptá, jaké to bylo.
"Bylo to super!" ... tak asi proto to dělám, ty neodbytná myšlenko!

9 komentářů:

zuzu řekl(a)...

Hezky popsaný :-)
Zrovna jsem na tom byla včera stejně, přestože jsem vyběhla až večer, zpátky se vlekla a v duchu si říkala, jak jsem jen mohla kdy uběhnout víc než 10km...Dala jsem 14 a byla úplně grogy...myslíš, že je to počasím?
Hezký den. Zuzka Součková

12HonzaDe řekl(a)...

Myslim si, ze se mylis.. jsi ULTRA..:).. aspon podle moji definice..
Moc hezky, drzim palce! at se dari ve vsem.. 12:)

ryba řekl(a)...

To teplo vycuclo i mě a dopřávám si odpočinku, je lepší trénovat brzy ráno i když při závodech se člověk ani takovému počasí nevyhne a měkdy ho i skolí.
Chce to vytrvat, párkrát se člověk vrátí domů apatický, přejít do chůze není ostuda.

ll řekl(a)...

Taky sem si to zkusil a vracím se na kanape :) Pořád si říkám zda ta ztráta sebevědomí za ty pokusy vůbec stojí :))

AprilRuns řekl(a)...

Bezva vybeh a ultrazazitek, taky bojuju s vedrem, nejsi v tom sam!

Anonymní řekl(a)...

Ja si taky vzdycky rikam ze na to nemam ... to je normalni ... myslim, ze uz ses jasnej :) ... tak se tomu nebran, nema to cenu :)
BS

Maaristaan řekl(a)...

Zuzu: Bude to tím, vysává to z nás sílu ... ale nedáme se, na nás si nějaké počasí nepříjde!

Honza: Však já BUDU ultra ... někdy, za pár let, až nebude takový vedro :-) Díky za povzbuzení!

Kamil: Dnes v noci už to bylo fajn :-) Teplo pořád velký, ale aspoň to slunko nepálilo. Závody mě zas až tak nelákají, jsem typ člověka, který si ty dlouhý vzdálenosti přes hory chce zaběhnout sám, bez zajištění :-) Bez hlídání času.

ll: Žena moje kanape zlikvidovala, nezbývá než pobíhat ;-)

April: Jsem moc rád, že v tom nejsme sami!

BS: Ach ty naše hlavy ... Díky za slova útěchy ;-)

Sarka Koreckova řekl(a)...

Moc pěkný. Už abychom zase jeli na Vysočinu a já si zaběhala v tamních liduprostých lesích.

Maaristaan řekl(a)...

To je fakt ... lesy jsou tu opravdu liduprázdný :-)