neděle 25. listopadu 2012

Dej si pozor na les, ať tě nespolkne

Vyrazili jsme s rodinou na víkend na Blanensko a nedělní ráno jsem si sobecky ukradnul pro sebe.
Vlastně jsem si pro sebe ukradnul celý den.
Omlouvám se, ale prostě i muži mají své dny.
Já si obul běžecké boty a vyrazil do zdejších temných lesů.


Sychravé počasí, čistý vzduch ... podzimně polooblečený les mne každou chvíli lákal do svých útrob, v koutku periferního vidění jsem cítil jeho pohyby a párkrát jsem se nechal zlákat a ospustil zpěvněnou cestu.
Běžel jsem bez muziky, ale v hlavě mi celou dobu, jako rozbitý kolovrátek, hrála píseň od Zrní (prosím, pusťe si ji jako soundtrack k tomuto povídání):


Mám k lesům a stromům zvláštní vztah, respekt k jeho tvorům a jeho duši.
Brzo jsem pochopil, že jsem dnes podvědomě vyslyšel jeho tiché volání, které jsem delší dobu cítil někde v sobě.
Dravec v korunách stromů vykřikl na pozdrav a přeletěl mi nad hlavou, les šeptal svoji melodii.
Neviděné oči sledovali můj běh a dech se napojil na rytmus šumění větví.
Naprosté uvolnění a duševní meditace ...



"dej si pozor na les, ať tě nespolkne
dej si pozor na les, ať tě nespolkne



dej si pozor na les, ať tě nespolkne hýkal, hýkal a rudý vřes" ... některá lesní varování zní v kontextu textu v hlavě mírně znepokojivě ...

Vnitřní napětí a nespokojenost se ztrácela každým dalším kilometrem a jejich prázdné místo v srdci nahrazovala radost a klid.
Zvláštní, člověk týden nevyběhne a emoce se uvnitř vaří a hrozí výbuchem.
Jen ale vyběhne, duše se uklidní a rozbouřené hladiny pocitů se utiší.
Líbí se mi ta chvíle, kdy se při běhu odpojí duše od těla.
Tělesné pocity ... námaha, únava a zrychlený dech jsou zapomenuty, vládu přebírá duchovno, které odpojí veškeré starosti, veškeré trápení.
Netuším, zda to zažívá i někdo jiný, ale když běžím v opuštěné krajině, jakoby se na mě napojila sama Příroda.



A jako odměna za to vše, za tu pokoru a za ten obdiv krásy se mi do cesty dostala odbočka.
Sníh není, tak proč ne ...


Nejhezčí trasa poslední doby.
Nahoru dolu, po úzké pěšince, kameny skryté pod napadaným listím.
Tělo samo zrychlilo a vnitřní já se hlasitě smálo ... děkoval jsem tomu volání, že mě vytáhlo ven a radoval jsem se jako malý kluk.
Bylo mi jedno, že můj vyměřený čas už dávno vypršel a že nestíhám naplánované další akce.
Vše přestalo existovat a byl jsem jenom já a les.
Nic víc ... jen duše člověka a duše lesa ... "dej si pozor na les, ať tě nespolkne"








Jako bonus tomu všemu (asi jsem byl vážně hodný) jsem odpoledne navšívil v Blansku festival RAJBAS, který zakončil Daniel Orálek svým povídáním o Copper Canyon Ultramarathon a následný křest DVD a premiéra filmu Run Free – Poselství Bílého koně.
Existuje snad lepší čas k sledování pěkného dokumentu o běhání, než po dopoledni stráveném v teniskách, cítící unavené svaly v nohou?





2 komentáře:

tucnak řekl(a)...

Ahoj. Taky to tak vnímám a zažívám - napojení na přírodu - to jsou ty nejhezčí běhy.. Ta muzika k tomu opravdu sedí :)

Renča řekl(a)...

Krásně napsaný, muzika taky super. Tvoje povídání dostalo nový rozměr :) Okolí Nového hradu taky miluju ;)