čtvrtek 6. září 2012

Láska na celý život?

Pokud bych měl vybrat svůj zatím nejkrásnější běh, bez rozmyšlení můžu říci, že to byl tento.
Ikdyž jsem byl na horách (před touto návštěvou) jen jednou v životě (a to se ani nedá mluvit o velikých horách, spíš takové větší kopečky to byly), vím, že hory odjakživa miluju.
A od té doby, co jsem propadl běhu, sním o pobíhání po horách.
Zmínil jsem se o tom i před tátou, kterého jsem dostal věnem, a ten se rozhodl udělat mi radost.
Při cestě zpět od moře jsme to vzali "mírnou" oklikou a přejeli Alpy u největší hory Rakouska, Großglockner.


Začalo to nenápadně a zeleně, v mracích se zjevovaly stále větší a větší kopečky, silnice začínala být prudší a prudší, divoce se klikatila, až se ztratila v hustých mracích.
Vidět bylo na pár metrů a po nějaké době začaly hory vystrkovat své zasněžené růžky.
Naprostá nádhera, moře bylo zapomenuto, zašlapáno někde v pozadí myšlenek, srdce tlouklo jen pro ten náznak skal.
Jako návštěva u nějakého božstva ... stát nad mraky a shlížet na ně dolů.



Když si člověk začal myslet, že to už jít výš ani nemůže, začala jít cesta opravdu strmě do kopečka.
Zeleň zmizela, nastoupilo kamení ... a jaký to můj úžas ... čerstvý sníh po kolena.
Ještě včera jsem si máchal nohy v teplém moři a dnes stojím ve sněhu a mrznou mi palce u nohou.
Zbývá poslední kilometr do výšky, průjezd horou v tunelu a jsme v jiném světě.
Nádhera, která vezme dech a slova od úst.
Jsme na vrcholu cesty, dál už to je jen z kopce.
Neváhám ani vteřinu, oblékám se do běžeckého a nechávám posádku na vyhlídce s pokyny, ať se kochají, relaxují a až pojedou dolů, ať mě po cestě naberou ... a ať nespěchají.
Seběhy mi moc nejdou, ale vůbec mi to nevadí, to se podá.





Sice každou chvíli zastavuji a fotím jak japonský turista, ale nejde mi tu o výkon (však taky běžím z kopce).
Jsem v úžasu z té velikosti a spřádám plány na různé Beskydské sedmičky (pro začátek) a na Ultra Trail du Mont Blanc (jaká opovážlivost!).
Hory, nevidíte mě naposledy.
Naštěstí i moji nejbližší zasáhla ta krása hor a už mluví o stěhování se někam výš.

Vlastně k tomu už není ani co dalšího říct.
Fotky nedokáží ani přiblížit tu majestátnost a velikost a žádná slova neumí popsat ten pocit.
Prostě jsem běžel a měl oči a srdce dokořán.








A někde tam dole jsem se nechal sebrat a odvést domů ... já se vrátím, slibuju! ... a už to nebude po asfaltové cestě a nebude to jen z kopce! ;-)

P.S. moje milovaná rodino, co kdybych si ke svým 40ti-nám za šest let nadělil hezký zážitek?


6 komentářů:

ryba řekl(a)...

Hory pohltí snad každého.

Anonymní řekl(a)...

Přesně takhle jsem to cítila, když jsem byla poprvé v Dolomitech.
Marcela

Pancha řekl(a)...

Hory jsou hory, co dodat. Taky plánuju si nadělit ten zážitkový výlet kolem Mt.Blancu, ale počítám už k pětatřicátinám za dva roky :-)

AprilRuns řekl(a)...

Tahle cesta na Grossglockner je uzasna v kazdym rocnim obdobi, v kazdy situaci. Krasny fotky a souhlasim s tebou, ze stejne realita je mnohonasobne silnejsi!

Kopretina řekl(a)...

Krása! Ty serpentýnový fotky mi připomněly(mám je vyfocený ještě normálně a kinofilm) z r.99),když jsem byla prvně s mým skoromužem ve Švýcarsku.

Kopretina řekl(a)...

no a to (nebo podobný vide z tohodle trailu) to už děti nejspší znají nazpamětˇ, jak je ohraný :-)