středa 8. srpna 2012

Supermanovský syndrom

Včera večer jsem se honil po tmě na oválu a snažil se nahnat to, co jsem na Hodinovce nedohnal.
Vlastně jsem to nakonec dohnal a ještě předběhl svůj stín.
Tentokrát ale závěrečný pocit nebyl o běhu, byl o morálním dilematu, o Supermanovském ochranářskému syndromu versus nevměšování se do cizího prostoru.

ilustrace: Krissy Diggs (http://www.krissydiggs.com/)

Už jsem měl nějaké to kolečko za sebou, když na dráhu přiběhla dlouhovlasá holčina a začala kroužit stejným směrem.
Při našem prvním míjení se, jsem ji řekl ahoj a mávl rukou.
To byla jediná komunikace mezi námi, oba jsme byli pohrouženi do svých myšlenek a drželi se svého tempa.
Prostě dva cizí běžci, kteří vyrazili na trať v noci, buď kvůli možnosti intimního soukromí, či kvůli nedostatku času ve dne.
Po nějaké době na osvětlenou tribunu přišli dva kluci, sedli si k cigárku a sledovali nás.
Nijak se neprojevovali, jen pokuřovali a během chvilky jsem na ně zapomněl.
Uvědomil jsem si jejich přítomnost, až když jsem dohonil svojí hodinu.
Protahoval jsem si tělo, chystal se k odchodu a v tom se v mně objevil ten Supermanovský ochranářský syndrom.
Uvědomil jsem si, že teď tu bude ta holka v noci pobíhat sama a na tribuně jsou dva chlapíci, kteří sem nepřišli za sportem.
Vybavil jsem si svojí ženu, která taky chodí běhat na sklonku dne, a představil si ji zde.
Nechtěl bych, aby běhala v noci na osamoceným místě, sledována dvěma klukama.
Jasně, možná si šli jen na klidné místo zakouřit a pěkně si popovídat, ale já se asi moc často koukám na zprávy na Nově.
Přemýšlel jsem, zda ji nemám zase doběhnout a kavalírsky nabídnou své ochranářské služby.
Něco jako: "Milá slečno, znáte ty kluky na ochozu? Pokud z nich máte špatný pocit, stačí říct, ještě mám dost sil, tak tu budu pobíhat opodál a počkám až dokončíte svůj běh, abyste se v bezpečí dostala domů."
Nebo tak nějak podobně.
Pak si ale říkám, jestli právě díky tomu nebudu já za toho ouchylu, který obtěžuje běžkyně v noci.
Nebo se mám vrátit na dráhu a beze slova běhat dál a počkat dokud neodejde?
Potají střežit nevinnost neznámé dívky?
Nakonec jsem se rozhodl neplést se jiným do života (možná ji vůbec myšlenka na nějaké nebezpečí nenapadla a moje paranoidní myšlenky by ji jen vykolejily a vytvořily krčící se stíny ve křoví) a odešel domů.
A celou cestu myslel na to, jak bych si neodpustil, kdybych se následně dočetl v novinách o útoku na bezbrannou běžkyni na stadionu.
Proto se ptám, milé běžkyně, co byste rády v tuto chvíli chtěly vy?
Paranoidního ochranáře v teniskách, nebo svůj klid, své myšlenky a případně i své obavy a svůj strach, nad kterými chcete mít svoji kontrolu?
Kde je ta hranice mezi kavalírem a nechtěným obtěžovatelem?

5 komentářů:

AprilRuns řekl(a)...

Dala bych urcite prednost klukovi v teniskach. Asi bych mela pocit, ze prave kvuli teniskam to bude dobrej clovek a ne ouchylak, jak pises. Takze se priste slecny zeptej - kdyz nebude od tebe nic potrebovat, rekne ti to. Kdyz jo, udelas dobrej skutek.

12HonzaDe řekl(a)...

Jako starsi "tatik" bych se zeptal. Radsi bych zij s cejchem otravy nez si to potom vycital.. Ale ja jsem o dost starsi.:)
Hezky a moudry.. Ochranarskym sklonum zdar! 12:)

ll řekl(a)...

Já bych se šel zeptat zda by mě nedoprovodila domu že se sám bojím :)
Jinak ty kluci tu byli třeba právě kvůli ní čekaly až si odběha a pak šli do kina :)
Nebo taky ne a jejich trik počkám až se kořist unaví taky není špatnej .))

Summer řekl(a)...

Asi by mi bylo nejmilejsi, kdyby ses zeptal. Ale jak pises, je potreba tu otazku skutecne obezretne formulovat :)

Kopretina řekl(a)...

Jako ženská sem zajedno se Summer a April, neboj se zeptat, za to nic nedáš a "tretrou" po hlavě snad taky nedostaneš :-).