pátek 13. července 2012

Zajíc a liška

Celý den z nebe padal drobný déšť a kazil mi mé plány podvečerního výběhu.
Dva dny jsem byl zavřený doma a už se mi stýskalo po utíkající cestě pod nohami a po čerstvém vzduchu v plících.
Stál jsem za okny a koukal skrz záclony ven.

V loužích se odrážely mraky, v bytě bylo ticho.
Ani nevím jak se to stalo, ale najednou jsem byl venku a stál v té kalužině.
Neodolal jsem.
Z prvotního plánu na oběhnutí bloku brzy sešlo.
Kroky mě automaticky vyvedly ven z města.
Tráva byla mokrá, svět byl ostrý a barevný.
Už nepršelo, jen chvílemi ze sebe stromy otřepaly kapky z větví.

Nikde nikdo.
Mraky nad lesy vyhrožovaly bouřkou a ulámané vršky stromů svědčily o síle nedávných větrů.
Znáte ten stav po dešti?
Ten klid a mír?
Tu vůni, kdy prach a pyl se topí v loužích a neotravuje volný nos.

Matka Příroda mi přichystala odměnu za moje odhodlání a za moji návštěvu.
Připravila mi nezapomenutelný vzácný zážitek.
Zastavila mě uprostřed polí na kamenité cestě.
Na jedné straně vysoká kukuřice, na druhé výhled na kopce.
Proti mně ze zatáčky vyhopsal zajíc.
Ani jsem se nehnul.
Vypadal udýchaně (prostě si představte uběhanýho zajíce) a nebyl moc rychlý.
Jen tak divně vytrvale hopsal.
Přímo ke mně, vůbec mě neviděl.
A za ním ... s ladným poklusem a čumákem u zemi.
Chundelatý ocas vstyčený.
Liška.
Byl bílý den, noc daleko ... tak deset / patnáct kroků přede mnou se odehrávalo přírodní divadlo o lovci a večeři.
A pořád se přibližovali, nevšimli si solného sloupu před sebou.
Začínal jsem se bát, že to bude absurdní zážitek a ten zajíc do mě vrazí.
Neutíkal, jen hopsal a byl unavený.
Liška se už těšila na sousto.

Tleskl jsem ... svět se zastavil.
Podívali se na mě.
Oba.
Zajíc to vzal do kukuřice, liška chvilku otálela a pak zmizela v kukuřici také, jen opačným směrem než zajíc.
Zachránil jsem zajíce před smrtí ... kvůli mně bude mít liška hlad.

Nedávno mi moje žena povídala, že nikdy neviděla lišku ve volné přírodě.
Takhle to s námi je.
O něčem si povídáme a záhy (dříve nebo později) se to stane.
Jsem rád, že se to stalo mě, díky Přírodo ;-)

Takto by to asi dopadlo, kdybych zůstal stát za tím oknem a díval se dál skrz záclonu.
Ilustrační foto:  Chuck Harlins



6 komentářů:

Summer řekl(a)...

Tak to je dobry :)

12HonzaDe řekl(a)...

Me se libi tvoje poetika, videni sveta, podobny jako u Wittiho.. mily, dik! 12:)

AprilRuns řekl(a)...

Dalsi novej rozmer behu... skvely!

ll řekl(a)...

Je užasný co ten běh dokaáže delat s člověkem je užasny co dokáže udělat v hlavě . Tohle je užasná ukázka výsledku :))

Kopretina řekl(a)...

Nádhera.(asi jsem hnusnej realista, ale stejně ho zítra dostane :-).
ne, jen mi to připomnělo můj zážitek z dětství, kdy jsem po dvakrát zachránila mladé kosy před kočkou , napodruhé už jednoho měla v tlamě, ale stejně je nakonec sežrala...

Wera řekl(a)...

a preto aj ja chodím behať :)