pátek 27. dubna 2018

Pěší pouť do Telče

Základem spokojeného partnerského života je (mimo jiné) bezesporu umění se doplňovat a podporovat bláznivé nápady toho druhého.
"Chci celý víkend prochodit a jít někudy, kudy jsem ještě nikdy nešla", řekla moje milá a já šel natěšeně koupit novou mapu do sbírky.
"A kam by jsi asi tak chtěla jít?", ptám se nad rozloženou mapou a kontroluji akční rádius, který jsme schopni po naší proflákané a líné zimě projít.
"Duše moje, vždyť to cesta je cíl!", stroze odpoví a tak trochu naslepo zapíchne prst do místa, kde leží Telč.
"Naplánuj to, prosím!", vyslovila přání a šla si sbalit batoh ...

No a tak jsem to naplánoval.
Na mapách.cz jsem naklikal do plánovače odkud a kam chceme jít, zaškrtl políčko "pěšky" a bylo hotovo.
Huga jsme odvezli na chatu k babičce a psíkovou si připnuli k bedernímu pásu.

Protože zadání bylo jasné ("... kudy jsem ještě nikdy nešla"), přesunuli jsme se vlakem do nedalekého městečka, minuli ta již prochozená, proběhaná a proježděná místa a stanuli na začátku naší cesty. Půjdeme po žluté ... takový je plán.

Je pátek podvečer, v hlavě máme ještě každý svůj pracovní den, nijak to nehrotíme, nikam nespěcháme, do neděle času dost.
Váha batohů pomalu vytěsňuje vzpomínky na pracovní týden, hlava se vyprazdňuje, zůstává jen přítomnost, lesní pěšina, zpěv ptáků, my dva a pes.
První kopec a vůni civilizovaného těla pomalu přelije první čůrek potu.
Svačina na kladách, laskavé vzájemné pohledy a vědoucí úsměvy, že jsme opravdu tam, kde oba chceme být.
Řeči o ničem a přitom jsou to ty nejdůležitější řeči na světě.

U třetího kopce odhalila moje tajemství a sebrala mi psíkovou, kterou jsem využíval jako tahací výtah do strmých kopců. Na vrcholu mi ji zase s díky vrátila, to abych se dál sám trápil s nečekaným prudkým napnutím lana, to když divoká zvěř zkřížila nám cestu a eLišku přemohly lovecké pudy. Batoh je stále těší a těší a zkazky o nových a nerozšlápnutých botách pravdivější a pravdivější. Na druhou stranu, nějak je člověk prošlápnout musí, že jo? ...
Klesající Slunce dává naději, že chodecké utrpení prvního dne brzy skončí.
Ještě pár kroků a pohledů do stmívajícícho se lesa a už se vaří voda na čerstvou kávu.
Večeře dává zapomenout na pálící chodidla a spacáky lákají do svého pohodlí a příjemného tepla.
Na nebi vyskakují první hvězdy, stejně tak, jak vyskakovaly Hugínkovi pupínky při jeho nedávných neštovicích.

Usínáme klidní a bezstarostní, jen s plachtou nad hlavou a s měsícem v korunách stromů. eLiška si bere první hlídku a tichým občasným zavrčením dává lesním tvorům najevo, že tohle místo je hlídáno věrným přítelem člověka.
Ani nemám čas se začít bát, ještě pár takovýchto výletů a budu se v nočním lese cítit jako doma.
Někdy k ránu to náš hlídač konečně zabalí, vleze mezi nás, čumák strčí do spacáku a dopřeje si i ona chvilku odpočinku.
V dálce štěkají srnci a první ptáci se probouzí.
My s Lucií jsme již nějakou chvíli vzhůru, zabubaní ve spacácích a čekáme právě na tohle.
Je úžasné být při tom, když se probudí první pták, který svým ranním zpěvem probudí celý les.
Tma je stále světlejší a světlejší, i Slunce už se klube z pelechu.

Snídaně v trávě, zvlhčená ranní rosou.

Sbaleno a my jsme na cestě do vesnice, kde se za nedlouho otevírá sámoška s dobrotama. Čeká nás celý den na lidu prázdných lesních pěšinách, lukách a polích, dovolíme si sladkou tyčinku na rozloučenou se vsí.
Užíváme si vzácného klidu okolo nás, užíváme si přítomnost toho druhého, užíváme si bolesti nohou a otlačených ramenou.
Aby cesta byla dobrodružnější, Vesmír přeskládá žluté značky do nesmyslné spirály vedoucí do močálů a bažin a já tak můžu být za hrdinu před svojí ženou, když nás pomocí mapy a kompasu vyvedu z hlubokého lesa k perfektně vybavené benzínce, kde se odměníme párkem v rohlíku.
Civilizaci rovnou využijeme k obědu, který si dáváme v docela hezké rodinné restauraci, ale shodnemem se na tom, že jsme si raději měli namazat paštiku na chleba. Trochu nás to vytrhlo z naší milé vzájemné samoty a neuspokojilo to naše chutě po divoké divočině.
Raději zase mizíme v hlubokém lese a ztrácíme se lidem z dohledu.

Kilometry pomalu ubývají, už jich je podstatně více za námi než před námi a v hlavách se nám začíná objevovat touha po čerstvě voňavé peřině, po teplé sprše a vrčením nepřerušovaném spánku.
Mapa prozrazuje, že Telč není tak nepřekonatelně daleko a ikdyž jsme měli v plánu v jejich ulicích stanout až v neděli dopoledne, shodneme se na tom, že sobota večer je stejně dobrý čas jako jakýkoliv jiný.

Jdeme dál, přímo za nosem, protože támhle za tím kopcem, tam už by mělo být vidět město zaslíbené, obshaující koleje a na nich vlak, který nás odveze domů.
Psíková využívá každou přestávku k tomu, aby mohla padnout jak vypnutá a s vypláznutým jazykem dohánět to, co na noční hlídce proměškala.
Sejdeme z cesty, ztratíme značku, přejdeme potok a přes zelenou záplavu nekonečného pole, z posledních sil, staneme u značky oznamující začátek města.
Jízdní řád na mobilu prozrazuje, že za šest minut nám jede poslední vlak do našeho domova a Vesmír nám postaví železniční stanici hned za první zatáčku ... tak to prostě je. Když se vydáte na cestu s přesvědčením "ono to nějak dopadne", když se oddáte těm silám Osudu a nebojíte se vlka nic, nemůže to skončit jinak než dobře.
Nelitujeme, že si neprohlídneme město. Známe ho a stejně nebylo město našim cílem. To přeci cesta jím byla!
Unaveni a šťastni se o sebe opřeme rameny a mlčky se díváme na míjející kraj za okny.
Slunce již jde zase spát a koleje pod námi vytrvale dělají "tudum, tudum, tudum ..."


sobota 24. února 2018

Někde tam, na vrcholcích skal, stojí zřícený hrad Blansek

Na konci minulého roku jsem seděl za stolem před prázdným diářem, který jsem proměňoval ve svůj nový deník a plánoval svá letošní předsevzetí.
Jedno z nich se zabývalo světem Za dveřmi.
Každý měsíc jeden výlet ... zapsal jsem si do ročního plánu a měl jsem na mysli výlet někam, kde jsem ještě nikdy nebyl.
Leden jsem si mohl odškrtnout naším prvním zimním stanováním, ale únor začal trochu hrozit tím, že uplyne a já žádné nové místo neuvidím.
Naštěstí přišla Lucie s touhou po své kamarádce, která bydlí pár hodin od nás.
U Moravského krasu.
Tam jsem sice už párkrát byl, ale vím, že je tam dostatek míst, kam moje noha ještě nevkročila a které splní jednu z podmínek mého předsevzetí.
Někde tam, na vrcholcích skal, stojí zřícený hrad Blansek.

 Uvařil jsem čaj do termosky, psíkovou přivázal na špagát, syna odevzdal babičce a Lucii vyhodil na ošklivém blanenském sídlišti.
Venku probíhá prozatím nejmrazivější den letošní zimy, pididobrodružství může začít ...

Auto osiřelo na opuštěném parkovišti v bráně Moravského krasu u Skalního mlýnu a křupavé kroky na umrzlé cestě oznamovaly všudepřítomným skalám, že do jejich říše zavítali návštěvníci.
Pozdravily jej mrazivým dechem větru a uvítaly ostýchavým paprskem Slunce, který občas pustily do hloubky svého údolí.
Nikde žádný člověk, jen mé introvertní já a psí kamarádka.
Jsme tu ráno, jsme tu brzy ...

Po pravici líně teče říčka Punkva a uschlé křehké lístky se honí po asfaltové silnici. Skály přistupují blíž a blíž a tyčí se výš a výš. Jde z nich chlad a dech mrzne ve vousech.
Psíková čenichá ve zbytcích sněhu a vrtí ocasem.
Konečně rozcestí mezi cestou známou a cestou, kudy mé kroky ještě nevedly. Vzhůru do krpálu, vzhůru do lesa.
Brzy mi kopec dává najevo, že mám krátký dech a líné nohy, ale nadšení a touha po zážitcích mě žene dál.
"Dobrý den, dobrý den, dobrý den ...", zdraví skupinka sestupšivších skautů a já zase můžu pokračovat osamocen vzhůru.
Vítr si hraje s korunami stromů a ty, otírajíc se o sebe, hrají melodii končící, ale stále se nevzdávající se Zimy.
Je krásně, skrz stromy prosvítá Slunce. Nakukuje, jako by chtělo vědět, jak si vedu. Jen hřát jaksi zapomnělo. Dělá "jen" svět hezčí.

Jsme tu.
Na vrcholku pár šutříků, ale nenecháme se odradit.
Vím z internetového světa, že musím sestoupit níže, abych viděl, co zbylo z historie.

Všude spousta míst, kde by se dalo nadivoko kempovat, sem tam nějaké ohniště.
Dnes ale jen procházím, teplý čaj mám v batohu.
Prolézáme hradbami, nalézáme geocachingový poklad.

Telefon vibruje na prsou a moje milá volá svůj odvoz.
"Dejte si ještě kafe, za necelou hodinu jsme tam."

Dolů to jde rychle.
Psíková táhne, těšící se do vyhřátého auta.
U Punkevních jeskyní kupujeme v suvenýrech ošklivý pohled (vzhled pohledů v ČR je celkově žalostný, sorry jako) na památku.

"A byli jste tam?", ptá se upovídaná a milá prodavačka.
"Jasně."
www.turisticke-znamky.cz
"I u hradeb!?", ptá se podezíravě a ukazuje hradby na pohledu.
"I tam :-)"
"Tak to vás chválím. Už mě nebaví poslouchat to skuhrání některých turistů, že jsou tam jen dva kameny."
Asi by to na vrcholu chtělo cedulku, že hrad je trochu níž, než člověk stojí :-)

Cestou zpět už potkávám spousty lidí mířící k jeskyním.
Lidstvo se probudilo a míří za svým výletem.

Nejvyšší čas zmizet ...

čtvrtek 8. února 2018

Naše první zimní stanování

Už je to pár týdnu zpět, na začátku tohoto roku, kdy se neklid začal šířil krví mé milé manželky.
Začala se procházet netrpělivě po našem bytě ... z pokoje do pokoje ... jako lapená lvice v těsné kleci.
Mračila se, povzdychávala si. Občas tiše zavrčela.
A stále častěji mluvila o nedávném podzimním festivalu Rajbas, kde poprvé slyšela přednášku Peggy Marvanové. Ta tam vyprávěla o tom, kterak si to se svým klukem rázovala v tuhých mrazech dalekým Severem, spala ve vysokých závějích a překonávala jak sama sebe, tak všechny ostatní, protože jako jediní dva lidé na světě dokončili závod, který před nimi nikdo jiný nedokončil.
Naštěstí moje milá nezačala básnit o drsném krutém Severu, ale spokojila se s krajem za humny.
"Když já jsem ještě nikdy nespala v zimě ve stanu!", škemrala tónem, kterým mluvívají děti na své rodiče, když chtějí štěňátko.
Inu ... co se dalo dělat?! Navlékl jsem si spodky pod kalhoty, omrkl mapy, syna odvezl k babičce a zavelel k odjezdu. Psíková a manželka byly tak natěšené, že je ani nezajímalo, kam že to vlastně pojedeme.
Každá si zabrala jedno okénko a radostně, s vypláznutými jazyky, koukaly celou cestu na cestu.
Byť začátek roku, po sněhu nebylo u nás v kraji touto dobou ani vidu, ani slechu. Jen teploměr se pohyboval kolem nuly, ale ještě dlouho nehrozil nějakými extrémy. Uff, alespoň to ... na spaní v závěji jsem se ani trochu necítil. Nabrali jsme přímý směr do kopců severní Vysočiny, kde nás čekala jedna romantická zřícenina. Zubštejn. Najdete ZDE: Wildcamping.tips

Čím blíže jsme jí byli, tím častěji jsme viděli jemný poprašek sněhu. No ne ... ono se jí to nakonec opravdu vyplní! Bude spát na sněhu. Co na tom, že to nejsou dva metry, ale jen takový vysypaný pytlík mouky? Na množství se nikdy nikdo neptá. Budeme stanovat na sněhu a basta!

Auto jsme odstavili pod kopcem, na záda naházeli krosny s výbavou a vydali se vstříc našemu zimnímu dobrodružství. Klesající Slunce za mraky pomalu šeřilo oblohu a z křoví začala vylézat šedivá tma. Po malých krůčcích, jen tak stydlivě. Nikde nikdo. Vesničané ve svých vyhřátých domovech, turisté na teplejších destinacích. Zřícenina je tu jen pro nás a pro svá stará zalezlá strašidla.
"Jsem čekala nějakou mýtinku u nás za panelákem a ty se vytasíš s tímhle", uznale ohodnotila moje milá nejromantičtější místo na Vysočině a ukázala na místo, kde chce náš stan.
Místa je tu spousta, je tu i ohniště a fůra nachystaného dříví. Pokrytého popraškem a ledem.
Stan postavený, oheň založený ... na chvíli. Mokré dřevo mi nehoří, ale buřty nám trochu ohřálo a oblečení nám od kouře smrdí, takže se to jako večer strávený u ohně dá počítat.
Tak trochu jsme si neuvědomili, že v pět hodin je už tma. Upřímně, není to zrovna super legrace, čumákovat do vyhaslého ohniště ve tmě a mrazu. Na hvězdy se přes mraky koukat nedá ... je načase zalést do stanu a zahřívat spacáky.

První baterky v čelovce nezvládly chlad.
"Kde máš, prosím Tě, tu náhradní čelovku?"
"Na stole ..."
Chvilku hledám ve stanu stůl, než mi došlo, o jakém že stole to mluví a že to není ten stůl venku pod přístřeškem.
"Aha ... no to nevadí, číst se tu stejně nedá, musím se rukama objímat ve spacáku a neměl bych čím otáčet stránky" a vrátím obě připravené knihy do batohu.

Povídáme si a přetahujeme se při tom o psíkovou, kterou si oba nenápadně snažíme nacpat do svého spacáku. Ale naše externí živá kamínka na tohle momentálně nemají náladu a choulí se nám u nohou ... psí introvert je to!
Občas zavrčí, občas si povzdechne, cože to má za hloupé páníčky, kteří dali přednost vyhnanství na Sibiři, před útulným pelíškem pod televizí.
V noci ale už dostala rozum a vlezla si mezi nás, přikrytá vlastním spacákem.
Hned se to lépe druží, když je člověku (psovi) zima.
"Spíš?" ozývalo se co půlhodinu celou noc z vedlejšího místa, kde má milá prožívala svůj sen o zmrzlém dobrodružství.
"Nespím", odpovídal jsem já a na dvacet devět minut zase usnul ... a zdálo se mi o útulném pelíšku pod televizí.

www.turisticke-znamky.cz

Před šestou ranní jsme to zabali.
"Prdím ti na nějakej trapnej východ Slunce, stejně nebude vidět! Já chcu kafe! Hned!"
Natěšeně jsme sklidili ve tmě věci, rozbili tábor a spokojeně odcházeli k našemu autu pod kopcem.
Opravdu spokojeni a nadšeni. Přežili jsme svoje první zmimní stanování!
Zase jsme si do svých duševních životních deníčku mohli zapat jedno malé mikrodobrodružství, ze kterého budeme v budoucnu čerpat dobrou náladu.
A to první ranní kafe z benzínky, které jsme si dali po cestě, to bylo jedno z nejlepších kafí, co si pamatuju ;-)

sobota 16. prosince 2017

Ranní Enti

Syn na skautské výpravě a žena stále ještě spokojená v říši Snů.
Psí kamarádka s ranní potřebou a probouzející se Slunce protahující se v pyžamu, skryté pod mraky.
Tiché zaklapnutí dveří a chvilka jízdy stále ještě opuštěnou silnicí.
Mrazivý dech a jemné ptačí upozornění, že jsem zde pouze na návštěvě.



Šumění ticha a ledová vůně zimního lesa.
Stane se to vlastně okamžitě, prvním krokem po zmrzlém jehličí. To pohlcení lesem. Propadnutí představám. Pocitu, že vše je v naprostém pořádku.
Zapomenut lidský pocit spěchu, stresu a chaosu. Všechny ty zvuky lidské civilizace zmizely a zůstal jen zvuk kroků a omamující zpěv korun stromů, doprovázený občasným ptačím sólem.

Cestu vybírá čtyřnohá kamarádka, nechám se vést. Táhne, větří ten život v křoví.
Polámané stromy po dávné vichřici. Vyvrácené kořeny vypadají, jakoby skrývaly jeskyně lesních bytostí.
Hlavu mám vzhůru, vzhlížím se v korunách. Dotýkají se větvemi, předávají si signály.
Není poznat, kdy končí jeden a začíná druhý.
Stezka se klikatí, vede přes vrchol bez vyhlídky. Obklopen všemi těmi stromy, jejiž jména neznám, ale které hladím po zvrásněné kůře. Ve zmrzlých dlaní necítím tu jejich sílu, přesto vím, že v nich je.
Stojí tu už léta. Svědkové změn ročních období.


Skrýš Hýkala, maskovaná za trampskou chatrč s vyhaslým komínem, mi připomene touhu po teple, po domově. S úsměvem se otáčím, ještě naposledy se zahledím do korun. Stromové bytosti jemně kynou na pozdrav. "Přijď zas!" ... příjdu.

pátek 29. září 2017

Do lesa

Probudilo mě zaštěkání našeho psa, které jsem zahnal hozením polštáře, ale oči už se nezavírají. Ležím, čučím do tmy pokoje a čekám na ráno. Mysl si cestuje ve vzpomínkách a vrátila se mi na konec letních prázdnin. Vrátila se na naši cestu tam a zase zpátky. Na cestu do lesa.

Skoro by se chtělo začít slovy: "Bylo, nebylo".
Ale ono bylo.
Poslední dva týdny do konce prázdnin a my se snažili dohnat to, co jsme za celé prázdniny přes různou práci, příměstské tábory, babičky a lenost nestihli.


Vyrazili jsme na CESTU. My tři a pes. Plné batohy a stan. No a jak je již našim zvykem, nevyrazili jsme na cestu do dalekých krajin, ale do krajin zcela blízkých.

"Jak je to daleko?"

"Za dvěma poli, dvěma kopci a dvěma lesy ..."

"Pauzá!"
"Já už nikam nejdu!"
"Už tam budeme?"
"To je strašný, proč nemůžeme být doma?"
"Nejhorší prázdniny!"
"Bolí mě nohy, sednu si na tenhle kámen."

Úpí naše dítě výpravy. Pejsková si to s vyplazeným jazykem užívá. Lucie se melancholicky usmívá.
Zastavujeme tady a zastavujeme tam. Svačíme. Pijeme. Odpočíváme. To cesta je cíl. Loudáme se, nadlehčujeme batohy. Jdeme místy mých dětských výprav s turistickým oddílem a jsem zase malý kluk.

"Jé, ježek! Ten je hezkej, můžu si ho pohladit?"

Prudící dítě se začíná proměňovat, zapomíná na vymoženosti svého pohodlného pokoje a do jeho dušičky se pomalu začíná vkrádat nadšení z malého dobrodružství.
Jen na sebe se ženou mrkneme a usmíváme se.
Milujeme tyto jeho proměny. Nejhorší prázdniny se mění na ucházející prázdniny, aby se v průběhu let změnily na hezkou celoživotní vzpomínku.

Za kopcem rybník, vítaná změna.

"Jasně že umím plavat, jsem chodil se školou do plavání přece!"

Pod nohama zmizel schod a objevila se hloubka. Polykání andělíčku a smích, když otcova ruka vytáhne mládě zpět na vzduch.
Něco podobného se odehrává s psíkovou.
Ach ty děti ;-)

Slunce se líně kutálí k obzoru, musíme vyrazit. Už jen ten poslední les. Je to pár kilometrů od domova, ale zabralo nám to hodiny. Nikomu to nevadí. Jsme venku, jsme spolu.
Unaveni, hladoví, spokojeni.

"Už tam budeme?"
"Už tam budeme?"
"Vrrrr, haf?"
"Nojo furt, někde tady to musí být ..." 

Lesní cestička vedoucí křovím, zahnout za vykotlaným pařezem, překročit bludný kořen, odhrnout velkou větev a ... a jsme tam. Pohádkové místo uprostřed lesů. Rybník, který by tu málokdo čekal.
Všude kolem stromy, jen tu malý plácek s posezením pod stříškou a ohništěm.
Kouzlo všedních výletů. Nadšení z konce chůze, z večeře, z postaveného stanu.
Přístřešek se stává nejluxusnější kuchyní a jídelnou na světě.
Stmívá se, oheň plápolá, ptáci svolávají lesní bytosti k prohlídce té divné trojice se psem.
Mám na paměti různé představy o nočním lesním životě, o kus dál na cestičku pokládám oběti Lesním bohům. Když granule chutnají naší eLišce, nevidím důvod, proč by nechutnaly i obyvatelům nočního lesa.

"Pane Hýkale, přijmi prosím tento dar a do rána nás nesežer ..."


Členové výpravy se pomalu přesouvají do stanu a zalézají do teplých spacáků. I pes to vzdává a zmizí v plátěném domově. Hlídám dohasínající oheň a koukám na hvězdy. V duchu mluvím s Vesmírem a dělám, že neslyším ty kroky v houští. Cítím se strašně spokojený. Šťastný.
Tak málo stačí. Hotel s milionem hvězd a špitající si rodinka ve stanu. Plácání ryb na hladině rybníku. Mlaskání Hýkala baštícího granule ...

... a to ráno! Vstávám dřív než Slunce a jdu se vyvenčit s eLiškou. Nasloucháme probouzejícímu se lesu. Vstali jsme dřív než ptáci a jsme u toho, když se probudí první. A druhý. Třetí.
Horké kafe. Snídaně. Rosa a první paprsky Slunce. Probouzející se ospalci.
Ranní balíček štěstí.
Chvíle probouzení a balení. Loučení se s "našim" místem. Určitě zde nejsme naposledy.

Cesta domů probíhá rychleji. Nevím, čím to může být, ale vždycky to tak je.
Je horko a dochází nám voda.
Zvoníme ve vesnici u cizých dveří, prosíme o vodu.

"Jasně, pojďte dál! Dáte si bábovku?"

Svět je krásný ;-)

pátek 15. září 2017

Po setmění

Radiátor v našem pokoji poprvé ožil a začal vydávat sálavé teplo, snažíc se zahnat vlezlou zimu, která přišla místo babího léta. Uschlé listy za okny tvoří barevné koberce pod stromy.
Přišel podzim, léto je definitivně pryč. Zůstaly jen vzpomínky na něj.
Jedna taková malá vzpomínka se mě drží už druhý den a touží být zapsána do dějin mých mikrodobrodružství ...

Někdy na začátku tohoto roku jsme si pořídili psí holku eLišku, to abych měl s kým chodit ven, když zbytek rodiny stávkuje, když má zrovinka rozehranou hru, nebo úplně náhodou mokré vlasy. Výmluv na to, proč se mnou nemůžou jít na západ / východ slunce, na procházku, na výpravu ... těch se najde dost.
No a tak se naše malá rodina rozrostla o psí slečnu a já si už v duchu maloval ty romantické výjevy, kterak stojím s batohem na kopci, s věrným psem po boku, zacláněje si rukou oči a dívajíc se do dáli na krásný západ slunce.
No a taky jsem si představoval, jak se konečně přestanu bát spát v noci v lese, protože mám toho psa ochranáře ... že jo?!

Takže bylo jen otázkou času, kdy sbalím batoh, hamaku a vodítko a vyrazím vyzkoušet, jaké to je být s němou tváří přes noc v lese (cha ... prý němou tváří!)

Využil jsem k tomu jeden víkend, kdy jsme jeli na návštěvu tchána k Moravskému krasu, manželku jsem nechal odejít s jejím bratrem do hospody, syna hodil na krk dědovi a s čtyřnohou parťačkou vyrazil po setmění na cestu. Plán byl jen dojít někam na kopec k lesu, přespat a ráno jít zase domů. Prostě jen další mikrodobrodružství ... nic víc, nic míň.

Slunce již dávno zapadlo, mezi mraky problikávají hvězdy, ve vzduchu je slyšet noční život cvrčků, ptáků a lesních tvorů. Opouštíme vesnici, procházíme druhou, eLiška vrtí spokojeně ocasem a očuchává na silnici přejeté ježky. Dva kámoši na cestě za dobrodružstvím. Vyprávím ji, co všechno žije v lese, povídám ji o skřítcích, vílách a hýkalech ... o bludných kořenech a samovolně se měnících cestách. Sám nevím, proč to vyslovuji nahlas, snad proto, aby mi ty představy v hlavě neexplodovaly do panické ataky.

Po hodině chůze po silnici upostřed lesů už si sám před sebou nedokážu najít výmluvu, proč už jako nebuduji tábor a tak scházíme z asfaltky a po lesní cestě míříme hlouběji mezi všechny ty tvory, o kterých jsem před chvíli mluvil. eLiška přestala vrtět ocáskem a její oči se v záři měsíce zdají o dost větší.
Našli jsme krásné místo na mýtině s výhledem do širokého kraje, ráno odsud bude krásný výhled na východ slunce. Psíková šmejdí kolem, co ji vodítko umožní, čumák zaražený v hlíně. Já přivazuju ke stromům naši látkovou postel a jsem nadšený z toho, že jsem venku.
Obavy z nočního lesa se drží někde v zadu ve stínech, mám přeci psa!
Není na co čekat, je už pozdě, je tma, co tu budeme čučet do blba.
Nasoukám se do spacáku, zalehnu do hamaky, psíková vyskočí za mnou a uvelebí se na mém boku. Trochu se vrtí, hlavu vystrčenou z hamaky.
Všechno ztichne, už nešustíme, jen se trochu pohupujeme ve vzduchu.

"Vrrrrr ... vrrrrr ....mrrrrrrrrrrrr .... VRRRRRR. VRRHAF!"

Les ožil zvuky. Je to samé "Hu hůůůů" a "Hýk hýk" a "Vrkůůů".
Tam něco praskne, tu něco zašustí.
Pod hamakou se něco prochází, za hamakou něco mlaská a před hamakou něco chrochtá.



"Vrrrrr ... vrrrrr ....mrrrrrrrrrrrr .... VRRRRRR. VRRHAF"
"Neboj se, já se taky nebojím!", přesvědčuji s rozechvělým hlasem psího ochranáře.
Vrčení přechází do kňučení. A nepřestává.
V dáli zazní střelba, myslivci vyvražďují divočáky nakažené nějakým morem.
Tmou se nesou hodně divné zvuky prchajících zvířat.
"Tyvoe eLiško, ještě aby nás napadlo stádo rozzuřených postřelených prasat, to by bylo vzrůšo!" ... no, moc jsem ji neutěšil. Vrčí o to víc.
"Blbinko, neboj se tolik, přenášíš to na mě!"

"Křup, prásk, chroust" ... jojo, napruženej pes v hamace, to je výhra.

Po hodině nonstop vrčení a kňučení mi dochází, že jaký pán, takový pes a že moje eLiška mě neochrání před plíživými obavami z nočních tvorů a že to samé neodkážu poskytnout ani já jí.
Dva poseroutkové, kteří by celou noc ani oka nezamhouřili.
Mají tu u Blanska nějak hlučné lesy, se mi zdá. A víc hlubší, než tam u nás doma.

"Víš co, Blbko, prdíme na to, tohle nevyšlo! Neužijeme si to ani jeden." a balím hamaku a spacák do batohu.
eLiška nedočkavě poskakuje a s radostí vrtí celým tělem.
Cestou zpátky nechce jít po kraji silnice a rázuje si to středem, po dělící čáře.
"Po kraji nejdu, co kdyby mě tam něco chytlo a zatáhlo do křoví!", říká mi svým postojem.

Je krásně, k půlnoci, nikde ani živáčka.
Vlastně je to fajn noční dobrodružství, doma jen řekneme, že jsme se šli vyvenčit, aby se nám nesmáli ... tak a je to!

neděle 2. července 2017

Swift Campout 2017

Někdy to na člověka příjde zcela neplánovaně a někdy tomu musí člověk trochu pomoci a plánuje to už týdny dopředu. To je ta odvěká potřeba vypnout ... restartovat mozek, tělo a vlastně celé JÁ.
Tato potřeba každý rok donutí spousty lidí o prvním letním víkendu (co nejblíže ke dni letního Slunovratu, o Svatojánské noci) osedlat své dvoukolé kamarády, navěsit na ně tábornické nezbytnosti a vyrazit vstříc malým i velkým dobrodružstvím. Nastává svátek bikepackerů (čundráků, co neradi nosej bágl na zádech a raději všechno vozí na kole) SWIFT CAMPOUT.

 Víkend, kdy se může stát naprosto cokoliv, protože restartující se mozek nemyslí na práci, na trápení, na povinosti. Myslí jen na tu krásu okolo, na to, že dobrodružství může zažívat i obyčejný člověk na kole a klidně i támhle za tím kopcem na konci města. Stačí jen vyrazit ... a mít mysl otevřenou dokořán.

I já jsem vyrazil. Po dlouhém večeru stráveném nad mapou, kde jsem si kombinoval cíle Vrchařské koruny Vysočiny s cílovým vrcholem Hannah Expedice 8000 a nespočtem kešek po cestě mezi tím vším. Když už člověk jednou vyrazí, proč nemít vysoké cíle? ;-)

Naše stařičské auto jsem odstavil na Tišnovském parkovišti před supermarketem, vytáhl z něj ověšené kolo, nasadil helmu a vyrazil vstříc prvnímu kopci za městem. Pravý horký letní den, težší kolo než obvykle a nekonečný krpál mi brzy vehnal krev do tváře, ale nic z toho mi nezabránilo nemít úsměv od ucha k uchu. Vlastně po celý den. Úsměv mi nazkazila ani stovka takových těch hnusných létajících klíšťat, co tak rádi lozí ve vousech upocených bikepackerů. Jen jsem se dál usmíval, oháněl se kolem sebe, drbal se na bradě a tlačil čím dál těžší kolo vzhůru. Protože, jak už to tak bývá, vrcholy jsou na vrchu a tenhle vrch byl čím dál strmější, občas se spadnutým stromem přes cestu a nezbývalo nic jiného než tlačit. Nebo to alespoň nezbývalo tomu klukovi s astmatem, menším pupíkem a prvními šedinami, ve kterého jsem se za ta léta proměnil já. Na eleganci nezáleží, důležitá je cesta. Nakonec jsem vrcholu dosáhl a mohl zarazit pomyslnou vlaječku do prázdné mapy Vrchařské koruny. Dobil jsem Květnice!

Chvíli čekám, než mě dožene dech a pak zase hurá dolů. Vítr sviští ve větracích otvorech v helmě, klíšťata se drží zuby nehty na šedivém vousu, kamínky odlétávají od kol a zvířený prach dává najevo, že tudy projel spokojený dobrodruh. Ta radost! Kopcovitá dřina zapomenuta, nastává několikakilometrová cesta plná hezkých výhedů a více či méně svižných záběrů do pedálů. Mozek se restartoval a pomalu nabíhá čístý systém bez zbytečných podprogramů, blokující fantazii a pocit spokojenosti. Je tu jen cesta, kolo a na něm já. Myslím si na sebe, na svoji malou rodinu, na sny. Na okolní Přírodu, na tu spoustu minidobrodružství, která mě jistě ještě čekají, na kafe a knihu, které si vezu na zádech. Na prázdnou mapu přede mnou a na tu již odkrytou, kterou zanechávám za sebou.

Je tu krásně. Jedu si údolím, kolem mě super kopce, které jsou super jen do té doby, dokud si neuvědomím, že na jeden z nich se musím zase vydrápat. Samozřejmě je to ten nejvyšší. Tlačím kolo lesem po kamenité cestičce, tady už není stovka létajících klíšťat, tady jsou jich už tisíce. A taky těch nelítacích. Těch, co žerou lidi. Teď už trochu nadávám a úsměv mi povadl. Neuroticky se ošívám a vraždím každou malou svini, co mi leze po chlupatých nohách a zažívá své vlastní dobrodružství na zalesněné lidské krajině. Zjišťuji, že když tlačím rychleji, tak ty lítací mi nestačí a je jich míň. Tak makám a tlačím usilovněji.

Nahoře je úplně super výhled. Všude zelené kopce, radost pohledět. Hledám rozhlednu Babylón a začínám být krapet nervozní. Kde dopr...e je? Je to jeden z vrcholů Hannah Expedice 8000 a ona nikde. Aplikace i Mapy.cz tvrdí, že jsem správně, ale rozhlednu asi někdo ukradl. Po chvili nacházím jen základy, rozhledna je pryč. Tak nacházím alespoň kešku, ale ani ona není v nejlepší kondici. Je mokrá a špinavá. Poslední dobou nemám štěstí na pěkné kešky.

No nic, musím dál. Slunce si začíná čechrat peřinu a chystá se do postele. Je na čase vybrat si místo na spaní. Nedaleká rozhledna Křivoš by mohla být dobrým místem. V hlavě si už natahuji hamaku mezi jejími dřevěnými pilíři, ohřívám vodu na kafe a otevírám knihu k siestě před spaním ... pár minut, trocha kopců ... a sakra. Rozhledna je obydlena.
Mladá paní s malým klukem, rozložené spacáky.
"Vy se tu také chystáte spát?", ptá se tak trochu vyděšeně paní, vidina trávení noci s upoceným týpkem ji očividně neláká.
"No chtěl jsem, ale nebojte. Trochu se vydejchám a jedu dál".
Loučím se s představou klidného večera s knihou a šálkem horkého kafe s výhledem do širého kraje :-(

Světlo by mohlo ještě chvilku vydržet, vydám se tedy k dalšímu naplánovanému budu své cesty, ale bude to o fous. Asi budu muset vrchol najít s pomocí čelovky.
Šlapu do pedálu a jedu po nudné frekventované silnici.
Je to docela změna a opruz po hodinách samoty na lesních a polních cestách. Tak trochu mě to přestává bavit. Potkávám docela dost motorkářů na uřvaných strojích, pokaždé se leknu, když mě s rachotem míjí.
Slunce dočítá poslední kapitolu dne a chystá se zhasnout lampičku.

Vesnice, rozsvícená hodpoda.
Není co řešit.
Místo večeře si dám pivo, pošlu SMS holuba k domovu s přáním hezké noci a vracím se trochu zpět před vesnici, kde jsem zahlédl malý sad.
Vlastně je to ideální místo na spaní.
Hamaku už věším ve svitu umělé bludičky, vyšlo mi to o chlup. Zapomněl jsem si doma prodlužovací provaz, stromy jsou od sebe dál, než jsem myslel. Být to dál o pár centimetrů, musel bych vytáhnou tkaničky z bot, nebo spát na zemi.
Na nebi se rozsvěcují hvězdy, postel se mírně pohybuje v prostoru. Přehrávám si svůj den v myšlenkovém kině a spokojeně usínám. Párkrát mě ten zvláštní zvuk Vesmíru nade mnou probudí, ale to jen proto, abych se mohl na chvíli pokochat tím množstvím hvězd, které ve městě nikdy neuvidím. Klidná noc, kýžený odpočinek.


Východ Slunce zafunguje jako budík, jen zvednu hlavu a koukám. Mám to před sebou jako na dlani.
Chvilku se ještě pohupuji, ale chuť na kafe mě vyžene z teplého spacáku.
Dostane se i na tu slibovanou knihu. Naprostá idylka. Z plecháčku stoupá kouř, nad kopci stoupá Slunce, stoupá i má nálada. Je nádherně, pro tahle tulácká rána se to vlastně všechno děje. Najednou člověk vidí to důležité. Trochu se mi zasteskne po rodince ... je mi líto, že tu nejsou se mnou. Že nepopíjí kafe a čaj z plechového hrníčku a nesdělují mi zážitky z právě proběhnuvší noci. Že se jich nemůžu zeptat, o čem se jim zdálo ...


Sbalím si svůj tábor a zjišťuji, že touha toulat se k dalšímu vrcholu mě pro dnešek už opustila.
Získal jsem to, pro co jsem vyjel.
Restart se vydařil. Hlava se vyčistila, duševní systém najel do své obvyklé lidské pohody a touhy a sny opět jedou na plné obrátky.
Není důvod, proč se dnes dál trmácet po kopcích a ošívat se po otravných létajících opruzech.
Už jen pár desítek kilometrů z kopce a jsem v základním táboře. U auta před obchodem. Díky Mámo Přírodo, jsi nejlepší psychoterapeut! ;-)