pátek 29. září 2017

Do lesa

Probudilo mě zaštěkání našeho psa, které jsem zahnal hozením polštáře, ale oči už se nezavírají. Ležím, čučím do tmy pokoje a čekám na ráno. Mysl si cestuje ve vzpomínkách a vrátila se mi na konec letních prázdnin. Vrátila se na naši cestu tam a zase zpátky. Na cestu do lesa.

Skoro by se chtělo začít slovy: "Bylo, nebylo".
Ale ono bylo.
Poslední dva týdny do konce prázdnin a my se snažili dohnat to, co jsme za celé prázdniny přes různou práci, příměstské tábory, babičky a lenost nestihli.


Vyrazili jsme na CESTU. My tři a pes. Plné batohy a stan. No a jak je již našim zvykem, nevyrazili jsme na cestu do dalekých krajin, ale do krajin zcela blízkých.

"Jak je to daleko?"

"Za dvěma poli, dvěma kopci a dvěma lesy ..."

"Pauzá!"
"Já už nikam nejdu!"
"Už tam budeme?"
"To je strašný, proč nemůžeme být doma?"
"Nejhorší prázdniny!"
"Bolí mě nohy, sednu si na tenhle kámen."

Úpí naše dítě výpravy. Pejsková si to s vyplazeným jazykem užívá. Lucie se melancholicky usmívá.
Zastavujeme tady a zastavujeme tam. Svačíme. Pijeme. Odpočíváme. To cesta je cíl. Loudáme se, nadlehčujeme batohy. Jdeme místy mých dětských výprav s turistickým oddílem a jsem zase malý kluk.

"Jé, ježek! Ten je hezkej, můžu si ho pohladit?"

Prudící dítě se začíná proměňovat, zapomíná na vymoženosti svého pohodlného pokoje a do jeho dušičky se pomalu začíná vkrádat nadšení z malého dobrodružství.
Jen na sebe se ženou mrkneme a usmíváme se.
Milujeme tyto jeho proměny. Nejhorší prázdniny se mění na ucházející prázdniny, aby se v průběhu let změnily na hezkou celoživotní vzpomínku.

Za kopcem rybník, vítaná změna.

"Jasně že umím plavat, jsem chodil se školou do plavání přece!"

Pod nohama zmizel schod a objevila se hloubka. Polykání andělíčku a smích, když otcova ruka vytáhne mládě zpět na vzduch.
Něco podobného se odehrává s psíkovou.
Ach ty děti ;-)

Slunce se líně kutálí k obzoru, musíme vyrazit. Už jen ten poslední les. Je to pár kilometrů od domova, ale zabralo nám to hodiny. Nikomu to nevadí. Jsme venku, jsme spolu.
Unaveni, hladoví, spokojeni.

"Už tam budeme?"
"Už tam budeme?"
"Vrrrr, haf?"
"Nojo furt, někde tady to musí být ..." 

Lesní cestička vedoucí křovím, zahnout za vykotlaným pařezem, překročit bludný kořen, odhrnout velkou větev a ... a jsme tam. Pohádkové místo uprostřed lesů. Rybník, který by tu málokdo čekal.
Všude kolem stromy, jen tu malý plácek s posezením pod stříškou a ohništěm.
Kouzlo všedních výletů. Nadšení z konce chůze, z večeře, z postaveného stanu.
Přístřešek se stává nejluxusnější kuchyní a jídelnou na světě.
Stmívá se, oheň plápolá, ptáci svolávají lesní bytosti k prohlídce té divné trojice se psem.
Mám na paměti různé představy o nočním lesním životě, o kus dál na cestičku pokládám oběti Lesním bohům. Když granule chutnají naší eLišce, nevidím důvod, proč by nechutnaly i obyvatelům nočního lesa.

"Pane Hýkale, přijmi prosím tento dar a do rána nás nesežer ..."


Členové výpravy se pomalu přesouvají do stanu a zalézají do teplých spacáků. I pes to vzdává a zmizí v plátěném domově. Hlídám dohasínající oheň a koukám na hvězdy. V duchu mluvím s Vesmírem a dělám, že neslyším ty kroky v houští. Cítím se strašně spokojený. Šťastný.
Tak málo stačí. Hotel s milionem hvězd a špitající si rodinka ve stanu. Plácání ryb na hladině rybníku. Mlaskání Hýkala baštícího granule ...

... a to ráno! Vstávám dřív než Slunce a jdu se vyvenčit s eLiškou. Nasloucháme probouzejícímu se lesu. Vstali jsme dřív než ptáci a jsme u toho, když se probudí první. A druhý. Třetí.
Horké kafe. Snídaně. Rosa a první paprsky Slunce. Probouzející se ospalci.
Ranní balíček štěstí.
Chvíle probouzení a balení. Loučení se s "našim" místem. Určitě zde nejsme naposledy.

Cesta domů probíhá rychleji. Nevím, čím to může být, ale vždycky to tak je.
Je horko a dochází nám voda.
Zvoníme ve vesnici u cizých dveří, prosíme o vodu.

"Jasně, pojďte dál! Dáte si bábovku?"

Svět je krásný ;-)

pátek 15. září 2017

Po setmění

Radiátor v našem pokoji poprvé ožil a začal vydávat sálavé teplo, snažíc se zahnat vlezlou zimu, která přišla místo babího léta. Uschlé listy za okny tvoří barevné koberce pod stromy.
Přišel podzim, léto je definitivně pryč. Zůstaly jen vzpomínky na něj.
Jedna taková malá vzpomínka se mě drží už druhý den a touží být zapsána do dějin mých mikrodobrodružství ...

Někdy na začátku tohoto roku jsme si pořídili psí holku eLišku, to abych měl s kým chodit ven, když zbytek rodiny stávkuje, když má zrovinka rozehranou hru, nebo úplně náhodou mokré vlasy. Výmluv na to, proč se mnou nemůžou jít na západ / východ slunce, na procházku, na výpravu ... těch se najde dost.
No a tak se naše malá rodina rozrostla o psí slečnu a já si už v duchu maloval ty romantické výjevy, kterak stojím s batohem na kopci, s věrným psem po boku, zacláněje si rukou oči a dívajíc se do dáli na krásný západ slunce.
No a taky jsem si představoval, jak se konečně přestanu bát spát v noci v lese, protože mám toho psa ochranáře ... že jo?!

Takže bylo jen otázkou času, kdy sbalím batoh, hamaku a vodítko a vyrazím vyzkoušet, jaké to je být s němou tváří přes noc v lese (cha ... prý němou tváří!)

Využil jsem k tomu jeden víkend, kdy jsme jeli na návštěvu tchána k Moravskému krasu, manželku jsem nechal odejít s jejím bratrem do hospody, syna hodil na krk dědovi a s čtyřnohou parťačkou vyrazil po setmění na cestu. Plán byl jen dojít někam na kopec k lesu, přespat a ráno jít zase domů. Prostě jen další mikrodobrodružství ... nic víc, nic míň.

Slunce již dávno zapadlo, mezi mraky problikávají hvězdy, ve vzduchu je slyšet noční život cvrčků, ptáků a lesních tvorů. Opouštíme vesnici, procházíme druhou, eLiška vrtí spokojeně ocasem a očuchává na silnici přejeté ježky. Dva kámoši na cestě za dobrodružstvím. Vyprávím ji, co všechno žije v lese, povídám ji o skřítcích, vílách a hýkalech ... o bludných kořenech a samovolně se měnících cestách. Sám nevím, proč to vyslovuji nahlas, snad proto, aby mi ty představy v hlavě neexplodovaly do panické ataky.

Po hodině chůze po silnici upostřed lesů už si sám před sebou nedokážu najít výmluvu, proč už jako nebuduji tábor a tak scházíme z asfaltky a po lesní cestě míříme hlouběji mezi všechny ty tvory, o kterých jsem před chvíli mluvil. eLiška přestala vrtět ocáskem a její oči se v záři měsíce zdají o dost větší.
Našli jsme krásné místo na mýtině s výhledem do širokého kraje, ráno odsud bude krásný výhled na východ slunce. Psíková šmejdí kolem, co ji vodítko umožní, čumák zaražený v hlíně. Já přivazuju ke stromům naši látkovou postel a jsem nadšený z toho, že jsem venku.
Obavy z nočního lesa se drží někde v zadu ve stínech, mám přeci psa!
Není na co čekat, je už pozdě, je tma, co tu budeme čučet do blba.
Nasoukám se do spacáku, zalehnu do hamaky, psíková vyskočí za mnou a uvelebí se na mém boku. Trochu se vrtí, hlavu vystrčenou z hamaky.
Všechno ztichne, už nešustíme, jen se trochu pohupujeme ve vzduchu.

"Vrrrrr ... vrrrrr ....mrrrrrrrrrrrr .... VRRRRRR. VRRHAF!"

Les ožil zvuky. Je to samé "Hu hůůůů" a "Hýk hýk" a "Vrkůůů".
Tam něco praskne, tu něco zašustí.
Pod hamakou se něco prochází, za hamakou něco mlaská a před hamakou něco chrochtá.



"Vrrrrr ... vrrrrr ....mrrrrrrrrrrrr .... VRRRRRR. VRRHAF"
"Neboj se, já se taky nebojím!", přesvědčuji s rozechvělým hlasem psího ochranáře.
Vrčení přechází do kňučení. A nepřestává.
V dáli zazní střelba, myslivci vyvražďují divočáky nakažené nějakým morem.
Tmou se nesou hodně divné zvuky prchajících zvířat.
"Tyvoe eLiško, ještě aby nás napadlo stádo rozzuřených postřelených prasat, to by bylo vzrůšo!" ... no, moc jsem ji neutěšil. Vrčí o to víc.
"Blbinko, neboj se tolik, přenášíš to na mě!"

"Křup, prásk, chroust" ... jojo, napruženej pes v hamace, to je výhra.

Po hodině nonstop vrčení a kňučení mi dochází, že jaký pán, takový pes a že moje eLiška mě neochrání před plíživými obavami z nočních tvorů a že to samé neodkážu poskytnout ani já jí.
Dva poseroutkové, kteří by celou noc ani oka nezamhouřili.
Mají tu u Blanska nějak hlučné lesy, se mi zdá. A víc hlubší, než tam u nás doma.

"Víš co, Blbko, prdíme na to, tohle nevyšlo! Neužijeme si to ani jeden." a balím hamaku a spacák do batohu.
eLiška nedočkavě poskakuje a s radostí vrtí celým tělem.
Cestou zpátky nechce jít po kraji silnice a rázuje si to středem, po dělící čáře.
"Po kraji nejdu, co kdyby mě tam něco chytlo a zatáhlo do křoví!", říká mi svým postojem.

Je krásně, k půlnoci, nikde ani živáčka.
Vlastně je to fajn noční dobrodružství, doma jen řekneme, že jsme se šli vyvenčit, aby se nám nesmáli ... tak a je to!

neděle 2. července 2017

Swift Campout 2017

Někdy to na člověka příjde zcela neplánovaně a někdy tomu musí člověk trochu pomoci a plánuje to už týdny dopředu. To je ta odvěká potřeba vypnout ... restartovat mozek, tělo a vlastně celé JÁ.
Tato potřeba každý rok donutí spousty lidí o prvním letním víkendu (co nejblíže ke dni letního Slunovratu, o Svatojánské noci) osedlat své dvoukolé kamarády, navěsit na ně tábornické nezbytnosti a vyrazit vstříc malým i velkým dobrodružstvím. Nastává svátek bikepackerů (čundráků, co neradi nosej bágl na zádech a raději všechno vozí na kole) SWIFT CAMPOUT.

 Víkend, kdy se může stát naprosto cokoliv, protože restartující se mozek nemyslí na práci, na trápení, na povinosti. Myslí jen na tu krásu okolo, na to, že dobrodružství může zažívat i obyčejný člověk na kole a klidně i támhle za tím kopcem na konci města. Stačí jen vyrazit ... a mít mysl otevřenou dokořán.

I já jsem vyrazil. Po dlouhém večeru stráveném nad mapou, kde jsem si kombinoval cíle Vrchařské koruny Vysočiny s cílovým vrcholem Hannah Expedice 8000 a nespočtem kešek po cestě mezi tím vším. Když už člověk jednou vyrazí, proč nemít vysoké cíle? ;-)

Naše stařičské auto jsem odstavil na Tišnovském parkovišti před supermarketem, vytáhl z něj ověšené kolo, nasadil helmu a vyrazil vstříc prvnímu kopci za městem. Pravý horký letní den, težší kolo než obvykle a nekonečný krpál mi brzy vehnal krev do tváře, ale nic z toho mi nezabránilo nemít úsměv od ucha k uchu. Vlastně po celý den. Úsměv mi nazkazila ani stovka takových těch hnusných létajících klíšťat, co tak rádi lozí ve vousech upocených bikepackerů. Jen jsem se dál usmíval, oháněl se kolem sebe, drbal se na bradě a tlačil čím dál těžší kolo vzhůru. Protože, jak už to tak bývá, vrcholy jsou na vrchu a tenhle vrch byl čím dál strmější, občas se spadnutým stromem přes cestu a nezbývalo nic jiného než tlačit. Nebo to alespoň nezbývalo tomu klukovi s astmatem, menším pupíkem a prvními šedinami, ve kterého jsem se za ta léta proměnil já. Na eleganci nezáleží, důležitá je cesta. Nakonec jsem vrcholu dosáhl a mohl zarazit pomyslnou vlaječku do prázdné mapy Vrchařské koruny. Dobil jsem Květnice!

Chvíli čekám, než mě dožene dech a pak zase hurá dolů. Vítr sviští ve větracích otvorech v helmě, klíšťata se drží zuby nehty na šedivém vousu, kamínky odlétávají od kol a zvířený prach dává najevo, že tudy projel spokojený dobrodruh. Ta radost! Kopcovitá dřina zapomenuta, nastává několikakilometrová cesta plná hezkých výhedů a více či méně svižných záběrů do pedálů. Mozek se restartoval a pomalu nabíhá čístý systém bez zbytečných podprogramů, blokující fantazii a pocit spokojenosti. Je tu jen cesta, kolo a na něm já. Myslím si na sebe, na svoji malou rodinu, na sny. Na okolní Přírodu, na tu spoustu minidobrodružství, která mě jistě ještě čekají, na kafe a knihu, které si vezu na zádech. Na prázdnou mapu přede mnou a na tu již odkrytou, kterou zanechávám za sebou.

Je tu krásně. Jedu si údolím, kolem mě super kopce, které jsou super jen do té doby, dokud si neuvědomím, že na jeden z nich se musím zase vydrápat. Samozřejmě je to ten nejvyšší. Tlačím kolo lesem po kamenité cestičce, tady už není stovka létajících klíšťat, tady jsou jich už tisíce. A taky těch nelítacích. Těch, co žerou lidi. Teď už trochu nadávám a úsměv mi povadl. Neuroticky se ošívám a vraždím každou malou svini, co mi leze po chlupatých nohách a zažívá své vlastní dobrodružství na zalesněné lidské krajině. Zjišťuji, že když tlačím rychleji, tak ty lítací mi nestačí a je jich míň. Tak makám a tlačím usilovněji.

Nahoře je úplně super výhled. Všude zelené kopce, radost pohledět. Hledám rozhlednu Babylón a začínám být krapet nervozní. Kde dopr...e je? Je to jeden z vrcholů Hannah Expedice 8000 a ona nikde. Aplikace i Mapy.cz tvrdí, že jsem správně, ale rozhlednu asi někdo ukradl. Po chvili nacházím jen základy, rozhledna je pryč. Tak nacházím alespoň kešku, ale ani ona není v nejlepší kondici. Je mokrá a špinavá. Poslední dobou nemám štěstí na pěkné kešky.

No nic, musím dál. Slunce si začíná čechrat peřinu a chystá se do postele. Je na čase vybrat si místo na spaní. Nedaleká rozhledna Křivoš by mohla být dobrým místem. V hlavě si už natahuji hamaku mezi jejími dřevěnými pilíři, ohřívám vodu na kafe a otevírám knihu k siestě před spaním ... pár minut, trocha kopců ... a sakra. Rozhledna je obydlena.
Mladá paní s malým klukem, rozložené spacáky.
"Vy se tu také chystáte spát?", ptá se tak trochu vyděšeně paní, vidina trávení noci s upoceným týpkem ji očividně neláká.
"No chtěl jsem, ale nebojte. Trochu se vydejchám a jedu dál".
Loučím se s představou klidného večera s knihou a šálkem horkého kafe s výhledem do širého kraje :-(

Světlo by mohlo ještě chvilku vydržet, vydám se tedy k dalšímu naplánovanému budu své cesty, ale bude to o fous. Asi budu muset vrchol najít s pomocí čelovky.
Šlapu do pedálu a jedu po nudné frekventované silnici.
Je to docela změna a opruz po hodinách samoty na lesních a polních cestách. Tak trochu mě to přestává bavit. Potkávám docela dost motorkářů na uřvaných strojích, pokaždé se leknu, když mě s rachotem míjí.
Slunce dočítá poslední kapitolu dne a chystá se zhasnout lampičku.

Vesnice, rozsvícená hodpoda.
Není co řešit.
Místo večeře si dám pivo, pošlu SMS holuba k domovu s přáním hezké noci a vracím se trochu zpět před vesnici, kde jsem zahlédl malý sad.
Vlastně je to ideální místo na spaní.
Hamaku už věším ve svitu umělé bludičky, vyšlo mi to o chlup. Zapomněl jsem si doma prodlužovací provaz, stromy jsou od sebe dál, než jsem myslel. Být to dál o pár centimetrů, musel bych vytáhnou tkaničky z bot, nebo spát na zemi.
Na nebi se rozsvěcují hvězdy, postel se mírně pohybuje v prostoru. Přehrávám si svůj den v myšlenkovém kině a spokojeně usínám. Párkrát mě ten zvláštní zvuk Vesmíru nade mnou probudí, ale to jen proto, abych se mohl na chvíli pokochat tím množstvím hvězd, které ve městě nikdy neuvidím. Klidná noc, kýžený odpočinek.


Východ Slunce zafunguje jako budík, jen zvednu hlavu a koukám. Mám to před sebou jako na dlani.
Chvilku se ještě pohupuji, ale chuť na kafe mě vyžene z teplého spacáku.
Dostane se i na tu slibovanou knihu. Naprostá idylka. Z plecháčku stoupá kouř, nad kopci stoupá Slunce, stoupá i má nálada. Je nádherně, pro tahle tulácká rána se to vlastně všechno děje. Najednou člověk vidí to důležité. Trochu se mi zasteskne po rodince ... je mi líto, že tu nejsou se mnou. Že nepopíjí kafe a čaj z plechového hrníčku a nesdělují mi zážitky z právě proběhnuvší noci. Že se jich nemůžu zeptat, o čem se jim zdálo ...


Sbalím si svůj tábor a zjišťuji, že touha toulat se k dalšímu vrcholu mě pro dnešek už opustila.
Získal jsem to, pro co jsem vyjel.
Restart se vydařil. Hlava se vyčistila, duševní systém najel do své obvyklé lidské pohody a touhy a sny opět jedou na plné obrátky.
Není důvod, proč se dnes dál trmácet po kopcích a ošívat se po otravných létajících opruzech.
Už jen pár desítek kilometrů z kopce a jsem v základním táboře. U auta před obchodem. Díky Mámo Přírodo, jsi nejlepší psychoterapeut! ;-)

sobota 1. dubna 2017

Vrchařská koruna Vysočiny - první výjezd

Když mému kraji ještě vládla Zima a já depresívně seděl doma za otevřenou knihou, v hlavě jsem si již snil o teplých dnech a o cestách, kdy otevřu dveře a zmizím za nimi. Přemýšlel a plánoval jsem, co s letošním rokem provést, do čeho se pustit. A objevil jsem Vrchařské koruny cyklistů: "Vrchařské koruny jsou cykloturistické akce pro milovníky jízdních kol a přírody bez rozdílu věku, výkonnosti a pohlaví. Nejsou primárně soutěží, ale motivačním prvkem pro veřejnost, aby sportovala (jezdila na kole) v přírodě."
Ideální akce pro mě. S nikým se nehonit, mít na to rok a užívat si možností odškrtávat si v deníku splněné cíle. Nohy už mi neběhají, ale šlapat na kole se jím zatím ještě pořád chce ... budu poznávat svůj kraj na kole!
Vybral jsem si Vrchařskou koruny Vysočiny, vytáhl mapu a čekal na 1. dubna, na oficiální den startu.
Přestože jsem se přes zimu flákal a nic nedělal, naplánoval jsem si na první dubnovou sobotu hned vrcholy tři. Co nejblíž svého města, ale i tak jsem musel strčit kolo do auta a trochu se k cílovým místům přiblížit po čtyřech kolech.

Zaparkoval jsem na kraji Velkého Meziříčí u sámošky a tradá k prvnímu cíli. Rozhledna na Fajtově kopci. Brzy mi došel holý fakt a to, že cíle Vrchařské koruny jsou na vrchu a to znamená, že na kopci :-) A to na těch nejvyšších kopcích široko daleko :-)

Chcíplé netrénované tělo se trochu bouřilo, ale nakonec jsem vrcholu dosáhl. První fajfka v pomyslném seznamu odškrtnuta.
Zádrhel však přišel záhy. Pokud chcete na rozhlednu, musíte do automatu hodit drobný peníz (20,-), aby vás strážní brána pustila. S tím jsem trochu nepočítal, ale KáPéZetka pomohla ;-)

Na tuhle rozhlednu jsem se chystal už dlouho, ale protože v naší rodině máme společný koníček, kterak sabotovat tátovi výlety na rozhledny (zbytek rodiny nesnáší výšky a rozhledny), dostal jsem se na ni až teď. A dostal jsem, co jsem chtěl. Rozhled.
Zbývající dva cíle jsou každý na jiné straně od rozhledny a když jsem viděl směrovku na Dědkovskou horu a daleko v dáli ten naplánovaný kopeček, přehodnotil jsem plán a rozhodl se jen o zdolání vrcholů dvou.
A po červené turistické značce jsem se vydal na Svatou horu. OK, uznávám, že jsem mohl trochu více přemýšlet a určitě by mi došlo mnohem dříve, že turisti nemají rádi asfaltové silnice a rádi chodí po polích, lukách a šiškách a jel bych po silnici, která vedla o pár metrů dál, ale takto dostalo mé putování dobrodružnější povahu, tělo větší porci námahy a ochablé svaly tak o sobě mohly dát vědět podstatně dříve, než by normálně musely. Ale cesta to byla krásná, takže si vlastně nestěžuji.
Sice najednou skončila v poli a dál nepokračovala, ale naštěstí Mapy.cz na telefonu prozradili, že když se vydám přes to pole, přelezu přes mokřady a vylezu lesem na malý kopeček, tak se dostanu tam, kam chci ... a ani to nebolelo.
 
Svatá hora je ještě na větším krpále než rozhledna a vyjet v sedle se tam nedá. Tak jsem tlačil a užíval si les. Odměnou mi bylo místo, ideální k rozbití tábora a uvaření (ohřátí si) oběda.
Svatá hora je vrcholek s altánkem, všude okolo samý křížek a svatý obrázek a oltář, který se dá použít jako jídelní stůl. Hlavně jej nepokydat.

Ideální příležitost poprvé vyzkoušet nové hrnce od Pinguina, který mi poskytl e-shop AFFEKT.cz
Hrnce jsou to luxusní, až si říkám, jestli Lucie nemá doma na běžné domácí vaření horší a otlučenější :-) A jestli jich není pro mě škoda, když si v tom dnes jen ohřeju vodu a naliju ji do sáčku s dehydrovanejma špagetama s boloňskou omáčkou od Treavellunch, kterou mi Affekt.cz přidal k hrncům. Jsem zvědavý na chuť, doteď jsem se spokojil na svých výletech s paštikou Majka a suchým chlebem, dnes to bude hostina! Hrnec funguje jak má, voda je v něm ohřátá v cuku letu. Podrobnější recenzi budu muset sepsat asi později, až si s sebou vezmu Lucii a bude vařit ona :-) Dnes se zmíním asi jen o pokličce/pánvičce, která by na tom hrnci mohla držet trochu lépe. Těsněji. Na mém starém, zčernalém ešusu drží poklička výrazně víc a nehrozí, že z ešusu spadne, když jej vytahuji z ohně.
Teď ale vodu ohřívám na vařiči, tak to tolik nevadí. Uvidíme jak to dopadne, až to barbarsky hodím doprostřed ohně na žhavé uhlíky. A co vydrží ten silikonový úchyt na držadle ;-)

Sáček je zalitý, deset minut čekání a jde se na to. NO! Lucie vaří rozhodně lépe, ale na druhou stranu, já zase o poznání hůře.
Takže výsledek je pro mě více než uspokojivý, takhle na kopečku v lese, s nohami na oltáři, mi chutná výtečně! Maso i těstoviny sice ztrochu tužší, možná by to chtělo více, než 10 minut jak se píše v návodě, ale jíst se to dá, i se člověk nevědomky oblízne. Upřímně a bez příkras, mnohem lepší než chleba s paštikou ;-) Takže i pro příště si do batohu určitě zabalím expediční sáček s objedem a na paštiku už kašlu.

Když jsem dopíjel kafe, bez kterého si oběd nedokážu představit, dorazila k mému táboru nějaká babička s vnučkou a tak jsem to bral jako znamení, sbalil si fidlátka a vyrazil na cestu. Vyjet nahoru se to nedalo, zato dolu to bylo super. Trail přes kořeny a šutry, jen se kolo natřásalo. Výborný!
Kraj liduprázdný a pustý (na ty dvě nahoře jsem rychle zapomněl), jen samá srna a ptáci.
Krásný místo, doporučuji!

Jenže jsem se u oběda trochu rozležel, vítr začal podstatně více foukat a cesta zpět do Velmezu byla daleká a únavná. Chcípácké nohy bolely a lákala mě představa piva. Jenže auto stojí u sámošky a tak jsem si musel nechat zajít chuť. A protivítr v obličeji mě vyloženě štval. Rozhledna v dáli mi dávala najevo jak jsem daleko a byla mi kompasem na cestu zpět. Ještě pár únavných kilometrů, průjezd městem a jsem na startu svého výletu. Kolo do auta a tradá zpět domů.
Parádní den, Vrchařské koruny jsou výborným nápadem! Pusťte se do toho také, nebudete litovat!

Pokud jste na záznamy trasy, tak ta moje je tady: Endomondo

čtvrtek 23. března 2017

Mikrodobrodružství na balkoně

Není to tak dávno, co jsem si na facebookové stránce Pikinikův klub přečetl výzvu, že "je čas vylézt zpoza kamen a pustit se do prvního drobného dobrodružství" a z nějakého zvláštního důvodu mě pobavila varianta pohodová a to: Přespi u svého domu“ – Vem si spacák, karimatku a jednoduše si ustel na jednu noc na balkóně, na zahradě, prostě kdekoliv odkud můžeš v nejhorším případě zmizet do své postele. ...

Zůstalo mi to uložené v hlavě.
Až do tohodle večera uprostřed pracovního týdne.
Moje potřeba vypadnout z nudného stereotypu dne, potřeba vytržení z nudy a chuť po mimózního zážitku mě přivedla před mojí ženu s dotazem, zda smím být trochu divný.
"Myslíš, jako být více divný než obvykle?"
"No ... asi jo ... nebude vám rodinko vadit, když budu dnes spát na balkoně?" Chvilka ticha a okamžik žensky pozvednutého obočí a pak nadšený výraz syna "Já chci taky!"

Získávám více, než jsem doufal. Rezignovaný povzdech ženy "Hlavně o tom nikde nepiš, už tak si o nás spousta lidí myslí, že jsme dost mimo" a nadšeného parťáka pro noční mikrodobrodružství. Hned se z obyčejného šedivého večera stal večer plný vzrušení a úsměvu na tváři. A přitom taková blbost. Na betonové podlaze balkonu se objevilo doupě tvořené karimatkami a spacáky, pižama nahradily tepláky a čepice na hlavě a místo čtení knihy na dobrou noc čumíme na jedinou viditelnou hvězdu, kterou nazakrývají mraky a balkon nad námi.


Syn brebentí a nadšeně vykládá koniny, ale pak se rozhostí ticho. "Na chvilku zavřu oči, ale pak půjdu spát za mámou", tiše prohodí a do minuty je v říši snů.
Pod námi občas projdou kroky, projede auto, ale jinak je město nezvykle tiché.
Obracím se na druhý bok a připojuji se do Hugova snu.

Probouzím se brzy ráno, ptačí koncert nabírá na síle.
Zavřené oči umožňují si představit les.
Spokojený syn potichounku chrupe vedle, čepici přetaženou přes oči.
Povedlo se.
Narušený týden nezvyklým okamžikem.
Vytržení z reality.

Za chvíli jdu do práce, o něco později Hugo do školy.
Věřím, že dnes pro něj bude ráno trochu jiné, než normálně.
A jsem za to moc rád.

Lidi! Buďme divní ... je to fajn ;-)


středa 31. srpna 2016

Že jsem raději nešel na pívo ... Půlmaraton Moravským krasem

Na tuhle běžeckou společenskou událost jsem se přihlásil v předstihu, už někdy na jaře.
Může za to levnější startovné a naivní představa o tom, že mě toto pevné datum donutí trochu pravidelněji běhat.
No ... moc pravidelně jsem neběhal.
Občas jsem utekl do lesů, to abych utekl všedním dnům, ale zas tolik jsem tomu nedal. Jen jsem se šoural a čuměl po lesní zvěři. Důchodce s nordic hůlkama by se mnou mohl držet krok a ještě by si v klidu popovídal.
Asi tak měsíc před startem mě trochu zachvátila panika a pocit zodpovědnosti.
Opravdu bych měl začít trénovat a brát to trochu vážněji!
A jak jsem si pomyslel, tak jsem i udělal.
Půjčil jsem si v knihovně knihu Běžkyně od Lizzy Hawker.
Nic nenabudí člověka ke běhu více, jako působivé vyprávění někoho o tom, kterak běhá dlouhé tratě.
Obzvlášť, když to čte v horké vaně a nohy má nahoře.
Asi tak dva týdny před startem jsem si začal připouštět, že teoretická průprava asi moc stačit nebude a začal jsem svůj strach uklidňovat přesvědčením, že to odběhnu hlavou.
"ZEN, vole!", se stalo heslem mých dní. A brblal jsem si po celé dny: "Ommmmmm" a spojoval prsty na rukou. Síla myšlenek mě přesvědčila, že to zvládnu v pohodě a v osobním rekordě.
Chacháá :-)

zdroj fota: http://heyjenbriggs.com/mindbodyconnectionforrunners/
Naštěstí jsme si v tu dobu domů pořídili nový věšák na špinavé prádlo ve formě běžeckého pásu a tak jsem si před začátkem závodu asi pětkrát zaběhal na pásu.

Příprava na půlmaraton ... splněno!

V den D bylo nádherně, sluníčko svítilo jako vzteklé a snažilo se končícího léta držet zuby nehty. Blanenské náměstí bylo zbavené toho hnusného paneláku, všude spousta usměvavých, ladných a hlavně připravených běžců. A já na sebe zkoušel všechny ty meditativní praktiky, hluboké dechy a "Všechno je jen v tvé hlavě, Neo". Fungovalo to náramně, byl jsem klidný a zkoncentrovaný.

Rodinu jsem odložil na strategickém místě u dětského hřiště, to aby mi během dvou okruhů městem mohli mávat a povzbuzovat. V klidu jsem se mohl soustředit jen na sebe. Chudák jeden chlapec od vedle musel poslouchat motivační řeči své partnerky o tom, že pokud nedoběhne zavčasu, čekat na něj nebude ...

Start ... a nic. Stojíme, trochu popojdeme. Až po chvíli se rozbíháme.
Jako pokaždé totiž stojím na ocase běžeckého davu, to aby mě nedemotivovala ta masa předbíhajících chrtů. Spojuji ukazováčky s palci, v duchu zavírám oči ... "Ommmmmmm".
Otevírám oči a zjišťuji, že dva okruhy městem mám za sebou, už se na sebe netlačíme, každý kolem sebe má dostatek prostoru, vybíháme za město.
Silnice zvolna plyne jako pás na běžícím pásu, dech je klidný, nejsem poslední a je mi strašně dobře.

Nemám muziku, nemám hodinky, nemám energii zabalenou na cesty.
Minimalismus v praxi, dám to přeci pod dvě hodiny, nic nepotřebuju.
Strašně mě to baví a plácám se po ramenou za tu přípravu s otevřenou knihou v klíně.
Do palců s ukazováčky dostávám první křeč. První občerstvovačku míjím bez povšimnutí, není co doplňovat, předbíhám první mrtvolky chlemtající jonťáky jako spásnou živou vodu.
Ve stínu údolí, za poslední tovární halou, jsem si uvědomil, že jsem přestal zatahovat pupík a to rozhodilo mojí koncentraci. "Už nemůžeš, nebo co?"

Míjí mě první závodnící, kteří již běží zpět a já vím, že do vytoužené otočky je to ještě mraky světelných let. Míjí mě naspeedovaná sestřenka, která má namířeno ke svému osobnímu rekordu a mně dochází, že já ten svůj letos asi o hodně minu.
"Ommmmmmm .... uííííííííí", otočka pod vysokou skálou u vstupu do jeskyně. Až později jsem si uvědomil, že jsem pozapomněl se kochat krásami Moravského krasu a že fascinovaně fixuji ten metr silnice před sebou.
Běžím zpět k městu, teď už je to z mírného kopce, dokonce i zrychluji.
Bude to dobré, bude to dobré, bude to dobré!

Není to dobré, není to dobré ... vůbec to není dobré.
Vypli proud. Došla šťáva. Zadřel se motor. Umírám. Zástava srdce. Zastavil se svět.
Stehna mi obejmula neviditelná obr dlaň a zmáčkla.
V teniskách se mi vysypala imaginární zásoba pidištěrku, chodidla začala žhnout.
Silnice se táhne jako med, lepí a drží nohy v zajetí.
V transu dobíhám do města, přesvědčuji hlavu, že vzdát to je zbytečné, stejně do cíle musím dojít. Probíhám sprchou, která dělá duhovou mlhu. Voda jen zasyčí, ale neosvěží, v mžiku je pryč.
Motám se a zatracuji svoji knihomolskou a línou povahu.
Nadávám si a myslím na pivo.
Myslím na sprchu.
Myslím na postel.
Přebíhám po kruháču silnici, policisté ode mně drží auta v uctivé vzdálenosti, mírný kopeček, doteď nevím, jestli jsem ho náhodou nevyplazil po čtyřech.
Kolem stojící povzbuzovači si přečetli mé jméno na startovním čísle a povzbuzují mě nahlas jménem.
Mám z toho trochu halucinace a vidím svoji mámu lákající mě do své náruče.
A vono prd.
Zase mírný kopeček, kolena se podlamují, už nad tím nemám žádnou kontrolu, dopředu mě nese jenom to moje tiché "Ommmmmm".
Cílová rovinka, už tam budu, už tam budu ... už tam jsem.

Foto: Lidka Polišenská
Medajle na krku, odstřihnutý čip z nohy, moje žena, můj syn, lavička, svělo na konci tunelu ...
Už nikdy, blbej běh, co z toho mám, kašlu na to, nepoběžím nikam, budu doma sedět ...

Sedíme u auta a čekáme na dobu až budu moci řídit. Kolem nás dobíhají další přeživší, pak zombie a nakonec mrtvolky. Tak moc vím, jak se asi cítí. Jste machři, vydržte, už jenom kousek.
Vidím kluka, kterému tečou po bílém triku dva vodopády červené říčky od bradavek.
Au, to musí být peklo.
Už ten svůj boj nevidím tak černě.

Osobák se nekonal, pod dvě hodiny jsem to nedal. A vlastně mi to vůbec nevadí ... tak zase za rok děcka, jo? ;-)


pondělí 13. června 2016

O pouti s cukrovou vatou a o vystřelené růži z papíru

"Luciééé? Co plánuješ na víkend?", zvolal jsem ke konci jednoho pracovního týdne.
"Odejít!"
"?!!?"
"A očekávám, že půjdeš se mnou. A že vezmeš stan."
"Uf!"

A tak slovo dalo slovo, batohy a Huga jsme hodili do auta a vyrazili vstříc k Moravskému krasu za hlídacím dědou
Pohlídá jak Huga, tak auto. Někdy to totiž na rodiče příjde. Potřebují vypadnou z rodinného doupěte, mláďata nechat za sebou a vyrazit dobrodružství naproti, jakoby to byli zase jen oni dva před dávnými lety, kdy se ještě zvali na schůzky a rozechvěle se nemohli dočkat té hodiny, kdy budou zase jen a jen spolu.
Některé páry vyrazí na odpočinkovou dovolenou plnou slaného moře a zapadajícího slunce, některé zas na víkend plný léčivého bahna, masírujících rukou a vonných smrádků. Někdo jen zůstane ležet v peřinách a užívá si ticho a klid.

My dva jsme momentálně v období života, kdy nám příjde jako dobrý nápad hodit na záda 15 kg batoh a půl dne se s ním tahat po českém kraji.
Každému co jeho jest ...


Nemám v plánu zde popisovat detailně cestu.
Každý si to určitě dovede představit a každý si tu cestu stejně nakonec najde jinou, nejde krok po kroku cestou těch druhých. Nemám rád ty popisy cest typu "šli jsme x kilometrů po červený kolem toho a toho a pak se napojili na zelenou"a tak je ode mně ani neočekávejte.
Možná je nemám rád proto, že já se nakonec stejně vždycky ztratím, byť může být značení co deset metrů. Jsem totiž člověk, který dává na znamení osudu a když potká lesní cestu, která se jmenuje "Poutnická" jdu prostě po ní, byť vede jiným směrem a cestu mi prodlouží.
Naštěstí Lucie moje zmatkářství a sejití z cest zná a nijak zvlášť proti nim nebrojí.
Jen ten její vědoucí úsměv člověka trochu popichuje ... ;-)

Naše Cesta ale není o cestě asfaltové či lesní, naše Cesta je o nás.
Je to jeden z těch výletu, kdy cesta je cíl.
Vykračujeme si po silnici a prodíráme se spleti slov. Zprvu pomale, nezvyklí na to soukromí, nepřerušováni požadavky našeho dorůstajícího a smršti zážitků z jeho Minecraftových bojů. Vykračujeme i potichu, nechávaje na sebe dopadat myšlenky toho druhého. Zprvu vykračujeme svižně a neohroženě, později již o poznání pomaleji, ulevujíc si popotahováním popruhů batohů.
Sice jsme oba sportovně založení, ale 15 kg je 15 kg ;-)
Posloucháme se, usmíváme se, pozorujeme se.
Jsme na sebe napojeni a pod nohami mizí další a další kilometry.

Naše kroky nás dovedou do Křtin.
Vesnice s velkým kostelem a právě probíhající poutí.
Vyřvávající disco, rozzářené oči dětí, točící se atrakce a ... a pivo.
Zasloužené, vytoužené, studené pivo.
Shozené bágly na zemi a posezení ve stínu.
Zády k sobě, dělajíc si navzájem oporu.
Šmírování okolí, sledování těch běžných poutních dramat a užívání si nechůze. Statečný balónek se vyrval s rukou svého dítěte a vydal se na dalekou pouť do oblak.
"Chtěla bych, abys mi vystřelil růži z papíru!", zasnila se moje žena a ve mně hrklo. Polil studený pot. Najednou jsem ucítil ta dvě piva, kterými jsem zaháněl žízeň.
Velká zodpovědnost chlapce, který vzal na rande svojí holku a teď musí dokázat, že na to má, že dokáže vystřelit svojí vyvolené růži.
Cestou ke střelnici jsem se v duchu modlil ke všem patronům poutníků: "Nenechte mě v tom, prosím, je to důležité!" Všechno ale dobře dopadlo! Z vesničky odcházíme ruku v ruce s úsměvy na tváři a ona s barevným papírem ve vlasech. Stáli při mně. Ti patroni ;-)

Čas kvapí, stíny se prodlužují.
Únava je na nás již znát, batohy jsou těžší a těžší a cesta delší a delší. Před očima se protahuje a prodlužuje. Nastupuje ten otupělý pocit dlouho jdoucích poutníků, kdy tělo stále jde, ale mozek je už v limbu. Stále spolu a stále napojeni, unaveni, ale přesto přesvědčeni, že tohle přesně jsme chtěli a přesně tohle jsme potřebovali. Voňaví potem a na čelech vysráženou sůl.
Slunce zapadá do Lucinčiných vlasů a těla dávají hlasitým kručením najevo, že čas večeře již dávno minul. Ještě pár kilometrů, ještě pár metrů a přicházíme do lomu, kde jsme si usmysleli spát.


 Nejkrásnější místo na spaní, nejkrásnější místo na večeři. Lucie vytahuje svůj trumf v podobě výborného předpřipraveného bohatého jídla a já zapomínám na Majku, kterou nesu v batohu. Nezapomínám ale na víno, které tam mám také.
Je večer, je krásně, oheň plápolá, víno je dobré a my jsme tu sami. Nocí zní známé hity z nedaleké vesnické tancovačky a já bych nechtěl být nikde jinde než právě tady ...
Nechtěl bych být u moře a sledovat západ slunce, nechtěl bych být obalený bahnem a cítit masírující ruce. Stačí mi být tady, do oblečení chytat vůni ohně, mít špinavé ruce a pusu od jídla a proti sobě spokojenou ženu s kytkou ve vlasech ...


Ráno nás probouzí slunce a pejskaři z vesnice chodící okolo.
Zdraví nás a jsou zvědaví, jak se nám spalo. Děti závidí ... a rodiče vlastně asi taky ;-)
Čerstvé teplé kafe, pozdrav Slunci, sbalit stan, hodit batoh na záda a vydat se lesem za synem.
Nabiti a odpočatí, jen nohy trochu pobolívají a batoh se zdá o něco těžší než včera.
Rozcuchaní a šťastní ... a aby jsme se necítili jako krkavčí rodičové, kteří si užívají na Pouti a syna nechávají doma, vydali jsme se odpoledne na Pouť znovu, tentokrát i s ním.
A byla i ta cukrová vata, byť nám jí velký kus odnesl vítr a zůstalo jen trochu na špejli.
Přesto jsme se o ni všichni podělili a byli rádi, že jsme spolu ...