neděle 30. září 2018

Po stopách Jaroslava Foglara

Letošní léto jsem toho moc nenachodil, kvůli stěhování firmy si ani dovolenou nevybral a tak se tulácká duše samotáře na začátku podzimu začala ozývat více a více. Vždyť za chvíli již bude Zima a tu já tuze nerad!
Zasněné pohledy do nikam a myšlenky toulající se kdoví kde děsily mou ženu, zda je se mnou vše v pořádku.
A pak mi to došlo.
Poslední dobou se vracím k dílu Jaroslava Foglara, sbírám jeho knihy, poslouchám je načtené na Youtubu v práci, vzpomínám na své dětství pod jeho vlivem. A s nadšením a nedočkavostí čekám na nová vydání jeho nejznámějších knih, která oznámil Albatros.
Jako první vychází Hoši od Bobří řeky a to již tento týden. Odehrávají se ve Sluneční zátoce a jako malý kluk jsem se tam vždy toužil vydat a přespat ve stanu na stejné louce. A v nedaleké Ledči nad Sázavou je i Foglarovo muzeum. Jasně! Vydám se po stopách Jaroslava Foglara!


Zvu svojí malou rodinku, ať vyrazí se mnou, ale pochopili, že tuhle výpravu chci podniknout sám a když jsem jim asi po desáté barvitě líčil, jak má být k ránu kolem nuly a že určitě bude na stanu ledová krusta, raději zůstali doma a popřáli mi šťastnou cestu.
Do batohu jsem vložil nově zakoupené Hochy (kniha se náramně povedla, je krásná a úžasná), nakreslenou mapu a na vodítko připnul psíkovou eLišku.
Vyrazili jsme na vlak.
Plánoval jsem si, jak si ve vlaku budu číst a snít o chlapeckých dobrodružstvích, ale Vesmír se rozhodl bojovat s mojí introvertní povahou a do cesty mi stavěl samé upovídané lidi. A že jich bylo! Přestupoval jsem z vlaku do vlaku a potkával stále nové a nové.
Dával jsem se do řeči s přiopilou babičkou, vykládající mi o svém skautujícím synovi, se dvěma knihomolkami, zamilující se do mé eLišky, s pánem žijícím Za zrcadlem, který si den co den jel vlakem do vedlejší vesnice na pivo a pak zase zpět.
A trochu se studem sledoval trampy s dekou na malé torně, kteří se mírně pobaveně dívali na moji krosnu naditou stanem, tlustým spacákem a nafukovací karimatkou.
Já vím kluci, že i jehličí je příjemná postel, ale když já rád čtu knihy v pohodlí ;-)
Vystoupili jsem ve Světlé nad Sázavou a po proudu řeky se vydal na svojí cestu.
Říčka je to mělká a pomalá a nad hladinou se co chvíli objevovaly hřbety omletých bělostných kamenů. A co pár metrů je jich víc a víc.
Stromy po krajích houstnou a mění se v krásný a hluboký les, asfaltová cesta mizí a nahrazuje ji kamenitá úzká cestička na kraji řeky.
Řeka by šla již překročit suchou nohou, tolik je tu různě velkých balvanů.
Na některých z nich prý často sedával sám Foglar a se zasněným výrazem psal do svého notýsku věty, které se později staly slavnými knihami.

Často se s psíkovou zastavujeme, posloucháme zpěv mnoha ptáků a posloucháme zurčení vody. Hledáme kešky, doufaje, že bude mít spojitost s Foglarem a tímhle kouzelným místem.
Občas potkáme toulající se duše jiných tuláků, s úsměvem a pochopením se zdravíme.
Nikdo se nezastavuje na kus řeči, nikdo nechce narušovat tu kouzelnou atmosféru samoty a krásné Přírody.

Docházíme k Rodrigově skále, která má své důležité místo ve Foglarově knize Devadesátka pokračuje.
Právě zde hrají účastníci junáckého tábora svojí táborovou hru a získávají cené body pro svojí družinu.

Procházíme kempem na Stvořidlech, kde jsem si původně plánoval dát večeři, ale dost mi to tam připomíná postapokalyptický tábor umírajících zombie trampů a tak se nezastavuji a raději pokračujeme dále. eLiška se jen nerovozně otáčí a tiše si vrčí pod vousy.
Jaký asociální pán, takový asociální pes.

Chvilku postojíme u Zlatonosného potoka, který také protéká na stránkách knihy Devadesátka pokračuje, a ve kterém měli tábornící najít schované pouzdro vztahující se k jejich hře Alvarez. Do jednoho velkého kamene je vyrytý nápis "Zde žil v červnu 1964 kmen Aztéků".
Čas kvapí a do údolí kolem řeky se vkrádjí stíny doprovázející zapadající Slunce.
Na chodidle pár míst hrozí vytvořením puchýře a eLiška stále častěji nachází stromy, která nutně musí očuchat a občůrat. Ideálně i s chvilkou na posezení či s minutkou schrupnutí si.
Ale už jsme jen kousek od cíle. Jen přejít zalesněný kopec a křivolakou cestičkou sestoupit znovu k řeci. Minout areál kempu Sluneční zátoka hyzdící tohle krásné místo a stanout na louce opravdové Sluneční zátoky u památníku Jaroslava Foglara, připomínající, že právě zde se odehrávaly tábory jeho slavné Dvojky, fungující dodnes.

Doufám, že můj výtisk nově vydaných Hochů od Bobří řeky je první, který se sem podíval :-)
Už se těším, až zalezu do stanu, vyzuji těžké boty a konečně se pustím do čtení, zahříván teplým těleme věrné eLišky.
Zatím ale sedím na batohu a čekám, až se doopravdy setmí.
Mám trochu strach, jen tak bez pardónu rozbalit zde svůj tábor.
Smí se to zde vůbec?
Ale kdo by odtud vyhodil stoupence Foglarova, s jeho knihou v batohu a vlajkou Rychlých šípů vytetovanou na zápěstí? :-D
Byl by to plantážník nezdvořilý, nemytý a nečesaný!
Přišel však jen nějaký pán s velkým psem a malým klukem, popovídali jsme si o věrných psích kamarádech a pak zase tiše zmizeli ve stínu stromů. Zanedlouho se opodál ozval radostný křik a šplouchání vody, možná právě oni otužovali svá těla v líně plynoucí Sázavě.
Povečeřím a s posledními ozvěnami světla stavím stan a ve svitu svítilny otevírám knihu na první stránce: "Až do čtvrtka 12. března žili Vilík a Jirka takovým obyčejným životem, jaký žijete vy a s vámi tisíce a tisíce jiných chlapců na světě ..."
A znovu prožívám první setkání s Rikitanem, objevení Bobří hráze a výpravu s vozíky naplněnými tábornickými věcmi tlačenými vstříc Sluneční zátoce, kde hoši stráví dva měsíce svého legendárního tábora.
Už mi není čtyřicet, právě jsem se stal znovu mladým hochem, jsem jedním z nich, jsem ten, kdo spí ve stanu u Bobří řeky ve Sluneční zátoce.
V noci mě probudí světlo měsíce a tak se s eLiškou procházíme v mokré trávě po téhle vysněné louce a představuji si, jak to zde asi vypadalo se všemi těmi stany a tichým oddechováním spících hochů prožívající své sny.
A ráno mrznu a mrzne i eLiška, která se krade ke mně do spacáku a já jsem moc rád, že nejsem tramp s malou dekou a jehličím místo karimatky. Protože ikdyž jsem v duši malým klukem, tělo mám rozmazlené a rozlámané.

Snídat není co, tak jen sbalím tábor, zanecháme za sebou jen mírně slehlý obdelník trávy a vydáme se na nedalký vlak do Ledče nad Sázavou.
Navštěva muzea je již moje druhá, ale tentokrát mám spousty času prohlédnout si všechny ty věci, které vytvářely Foglarův život.
Je to úžasné místo a stále objevuji nové a nové poklady, o kterých jsem kdy četl a teď je vidím na vlastní oči.
eLiška, uvázaná na nádvoří hradu, se spokojeně sluní a nechává se drbat od rozněžněných návštěvníků.
Každý si užíváme to svoje.

A pak už je čas znovu nastoupit do vlaku a čekat, kdo si přisedne.
Znovu potkávám pána, co si jezdí do sousední vesnice na pivo a při hodinovém čekání na dalším nádraží potkávám starší pár, který značí barvami turistické cesty.
Vykládáme si své zážitky z cest a je nám spolu moc hezky.
Poslední úsek cesty máme s eLiškou kupé jen pro sebe, užívám si to a obracím list za listem.
Prohlížím si krásné ilustrace v knize a jsem moc spokojený.

Doma už se rodina těší na náš návrat, padáme si do náručí a žena se shovívavým úsměvem poslouchá mé nadšené vyprávění o tom, kde jsem všude byl a co jsem všechno zažil.
Hladí mě po ruce a je vidět, že tak trochu lituje, že se nenechala zlákat mým přemlouváním a vidinou stanu, pokrytým ledovou krustičkou ... tak třeba příště ;-)

neděle 19. srpna 2018

Vodní filtr Katadyn BeFree 0,6 litrů: recenze

Když jsem před pár lety začal kompletovat svoji Zádveřní výbavu, dost často jsem v různých cestovatelských radách narazil na doporučení, abych si pořídil i filtr na vodu.
Při cestách do ciziny je to prý dost užitečná věc a často zachrání před nepříjemným poznáváním zahraničních toalet ... Jenže! Já do ciziny necestuji, svoje výlety za dveře většinou směřuji za kopce na dohled od domu a tak mi pořízení vodního filtru přišla jako nepotřebná záležitost.
Ale můj syn neustále straší zombie apokalypsou, má psíková mi dost často vypije poslední zbytky vody a hospody na vesnicích po zavedení EET již také nejsou samozřejmostí.
Párkrát se mi již stalo, že jsem stanul na břehu potoka žízniv, ale neodhodlal jsem se pokleknout a chladivou vodou z divokého koryta uhasit své trápení.

Už je asi opravdu načase, poohlédnout se po nějakém řešení.
A jak to tak se mnou bývá, řešení po chvíli přišlo samo a to v podobě nabídky od outdoor obchodu Affekt.cz. Nabídka, která se neodmítá.  
"My vám poskytneme filtr k testování a vy nám napíšete, co si o něm myslíte."
Není co řešit, filtr jsem chtěl a píšu rád.

Tak jsem si jej nechal zaslat a s radostným očekáváním jsem se těšil až vyrazím do lesů a konečně pokleknu u potoka s úmyslem svlažit svá ústa tou čirou chladivou opravdovou vodou.
 
Abych byl upřímný, vůbec filtrům na vodu nerozumím a netuším, na jakém principu to všechno vlastně funguje. Vím, že někteří výrobci používají aktivní uhlí, které škodlivosti z vody odstraňuje, ale to není případ filtru Katadyn BeFree, který mi od Affektu dorazil.
Docela vkusná lahvička z podobného materiálu, jako jsou camelbacky do sportovních batohů a pítko s filtrem z nějakých bílých vláken.

Návod a popisky tvrdí, že filtrace eliminuje bakterie, prvoky a různé usazeniny větší než 0,1 mikronu, což mi popravě moc nepoví, nejsem biolog a netuším, zda je to super nebo nic moc údaj. Ale na obalu jsou i loga nějakých ocenění a tak si říkám, že se z toho snad nepo....u a rozhodnu se tomu věřit. Sice dost znejistím, když se dočtu, že na chemii žádný z filtrů nefunguje, ale i tak při nejbližší příležitosti strčím filtr do báglu s tím, že to vyzkouším.
Snažím se nemyslet na všechny ty chemické postřiky, které do potoků a řek stečou z polí a nemyslím na zabijáky kůrovců, kterými se teď ošetřují naše umírající lesy. Snad jsou v potokách hodně rozředěné ...

První příležitost byla na naší pěší tůře do Telče, kam jsem se vypravil s manželkou a psíkovou.
Znaveni cestou a horkem, spočinuli jsme na břehu lesního potoka, vytékajícího z nedaleké bažiny a se zatajeným dechem se pustili do testu.
S chmurnými myšlenkami, že na světě necháme opuštěného sirotka, o kterého se nemá kdo postarat, vypili jsme celou láhev. Divný pocit. I přesto, že zvířata to pijí denodenně a žádné z nich se tu nepovaluje mrtvé na břehu. Zhýčkaní civilizací a vodou upravenou chemií, bojíme se napít vody v srdci Matky Přírody. Divná to doba.
Ale láhev je již prázdná, voda byla výtečně chladná a lahodná. A za celou cestu do Telče jsme nemuseli řešit zběsilé úprky za keře či stromy.
Dobře to dopadlo.

Další příležitostí byl můj výlet na kole k příležitosti bikepackového svátku Swift Campout 2018.
Zde už jsem s filtrem počítal jako se zdrojem vody, protože láhve na kole poskytovaly zásobu pouze na půl dne. I tentokrát hasení žízně provázely mírné obavy a rozpaky, ale říčka Oslava a její přítoky poskytovaly tak hezké zdroje, že jsem brzy nechal obavy odnést pomalým proudem v polovyschlých korytách lemovaný bílými kameny.
Je to úžasně svobodný pocit nemuset se poohlížet po kohoutku s uvězněnou vodou a u kdejaké bystřiny se moci naklonit nad její hladinu a využít dary Přírody.

Láhev tohoto filtru je skvělá. Prázdná nezabere skoro žádné místo, snadno se plní a to i v tůňkách, které nejsou moc hluboké a není v nich místo na klasickou plastovou láhev.
Netuším, jak dobře by fungovala na filtraci vody z kalužiny někde na poli, ale naštěstí to v naší malé zemičce nemusím řešit. Vždy se najde nějaká řeka, potok, či studánka, kterým můžu dát přednost před kalnou louží.

Jsem moc rád, že jsem konečně filtr mohl vyzkoušet a že se již nemusím bát zombie apokalypsy, při které bych snad mohl umřít na průjem z kontaminované vody. V mém evakuačním zavazadle bude mít Katadyn již vždy místo jisté a na různých výpravách za město bude mým věrným společníkem, hlídající mi záda. To kdybych zase došel do vesnice, kde bude hospoda zavřená.

Tímto děkuji lidem z obchodu Affekt.cz za možnost prožít tato svoje mikrodobrodružství a pokud snad z mého povídání usoudíte, že vodní filtr je přesně to, co vám ještě chybí, zkuste se prosím mrknout na jejich stránky a koupit to u nich. Určitě budou mít radost a já se nebudu cítit hloupě, že jsem něco dostal jen tak ;-)

sobota 9. června 2018

Triko SCUTUMWEAR (vaše druhá kuže): recenze

Když mi před více než rokem přišla z eshopu www.hqh.cz obálka s jejich horkou novinkou, byl jsem dost příjemně překvapený. V obálce totiž bylo triko nové české firmy SCUTUMWEAR, které na mě udělalo dojem už na první pohled a dotek. A dělání dojmu mělo i nadále pokračovat a pokračuje i po tom více než roce.


OK, uznávám, že na mě je možná snadné udělat dojem, protože do téhle doby jsem na sobě nikdy neměl dražší triko než za pětistovku, ale něco mi říká, že v tomhle případě to bude něco více než jen cena.
Protože tohle není obyčejné triko z obchodu, kde spolu s ním prodávají kafe a rohlíky a které zastupují v mé sportovní skříní většinu triček nachystaných na můj plouživý běh.
Tohle je poctivé funkční triko, vyrobené v České republice a troufám si říci, že je to na něm opravdu vidět.

Moje první triko od SCUTUMWEAR se jmenuje Erik a když jsem si jej oblékl poprvé, cítil jsem se až nepatřičně.
Přeci jen ... zkuste si obléci vousatého hipstera s mírným pupíkem do trika, které designem nápadně připomíná součást uniformy elitního vojáka. Copak asi uvidíte? Dost možná trochu netradiční obrázek divného chlapíka.
Asi něco takového :-)

Ale skromnost stranou ... nekriticky musím říci, že mi opravdu sluší. To decentní logo na prsou ve tvaru jakéhosi ochranného štítu mi evokuje příslušnost k bájným legendárním superhrdinům a úderné prodejní heslo YOUR SECOND SKIN opravdu nelže a na tělo se triko přitiskne jako trikot Supermana.
Ale zde se z přednosti tohoto výrobku pro mě stává největší slabina.
Mírný pupík a VAŠE DRUHÁ KŮŽE spolu moc nekamarádí po stránce zdravého sebevědomí jeho nositele. Protože "druhá kůže" prostě pupík neschová a pořád je to jen "druhá kůže".
Takže ikdyž je triko opravdu funkční a funguje naprosto skvěle a lepší triko na sportování jsem nikdy neměl, chtě nechtě jej musím nosit jen za chladnějšího počasí pod mikinou.
Vím totiž, že v mém bezprostředním okolí existují lidé smějící se sportujícím lidem, kteří ve svých trikotech vypadají jak jitrničky :-)
Nakonec jej používám jen jako první vrstvu na svých výletech do lesů a jsem s ním největší kamarád.

To se ovšem změnilo letos, kdy se mě lidé od www.hqh.cz přeptali, zda nechci vyzkoušet jejich triko nové, se jménem Christoph a to volnějšího střihu.
Rozuměj: triko, které sice už nevytváří "nalepenou" druhou kůži, ale kus moderně luxusního oblečení, které na ten mírný pupík tolik neupozorňuje. No jasně, že chci!

Tradá ... už skoro dva měsíce je doma a já neběhám po venku v ničem jiném.
Nebudu si hrát na odborníka přes hadříky, opravdu tomu nerozumím, ale i já jsem si všimnul, že triko je sešité ze dvou druhů látek. Přední a zadní část je rozdílná a hned při prvním běhu chápu, proč tomu tak je a k čemu to slouží. Na zádech cítím chladivější závan vzduchu a je to moc fajn osvěžující pocit.

Prodloužené rukávy až skoro k loktům a prodlouženou délku těla trika znám už z trička prvního a nedám na ně dopustit. Prodloužená délka se sice při pohybu trochu vyhrne k pasu, ale tam to končí, dál už se nevyhrnuje a zůstává na místě přesně tam, kde má být. Pokud to není způsobeno začínajícím kopečkem mého pupíku, tak je to moc dobře vymyšlené.
Přesně na hranici mezi nutkáním si jej zase stahovat dolů a obnaženým ledvinám.

A ta lehkost!
Oproti triku prvnímu je tohle z jemnějšího a slabšího materiálu, že skoro není na těle cítit. A i to je pro mě nový pocit, který si moc rád užívám.
Ta volnost pohybu je prostě fantastická a pro mě do téhle doby nepoznaná.
Tady opravdu není nad čím přemýšlet. Nejlepší funkční triko, jaké znám a jaké mám.

Moc se mi líbí, že si SCUTUMWEAR na nic nehraje a nechce se zavděčit všem. Dodává se jen v černé a šedě zelené barvě, žádné papouščí křiklavé barvy (jasně, jsou to přeci jen výrobky určené primárně pro členy ozbrojených složek), žádné reflexní prvky a žádné další upozorňující blbosti, které jen plaší srnky na polích. Určené pro lidi, kteří neběhají po silnicích, ale po chodníku či lesních pěšinkách.
Nenápadné a decentní, přesto na sebe upozorňující promyšleným designem.
Pokud už máte plné zuby mainstreamových značek vyrobených v dalekých zemích, možná právě nastal čas poohlídnout se po něčem poctivém, v Čechách vyrobeném ... tak tady to máte ;-)

pátek 27. dubna 2018

Pěší pouť do Telče

Základem spokojeného partnerského života je (mimo jiné) bezesporu umění se doplňovat a podporovat bláznivé nápady toho druhého.
"Chci celý víkend prochodit a jít někudy, kudy jsem ještě nikdy nešla", řekla moje milá a já šel natěšeně koupit novou mapu do sbírky.
"A kam by jsi asi tak chtěla jít?", ptám se nad rozloženou mapou a kontroluji akční rádius, který jsme schopni po naší proflákané a líné zimě projít.
"Duše moje, vždyť to cesta je cíl!", stroze odpoví a tak trochu naslepo zapíchne prst do místa, kde leží Telč.
"Naplánuj to, prosím!", vyslovila přání a šla si sbalit batoh ...

No a tak jsem to naplánoval.
Na mapách.cz jsem naklikal do plánovače odkud a kam chceme jít, zaškrtl políčko "pěšky" a bylo hotovo.
Huga jsme odvezli na chatu k babičce a psíkovou si připnuli k bedernímu pásu.

Protože zadání bylo jasné ("... kudy jsem ještě nikdy nešla"), přesunuli jsme se vlakem do nedalekého městečka, minuli ta již prochozená, proběhaná a proježděná místa a stanuli na začátku naší cesty. Půjdeme po žluté ... takový je plán.

Je pátek podvečer, v hlavě máme ještě každý svůj pracovní den, nijak to nehrotíme, nikam nespěcháme, do neděle času dost.
Váha batohů pomalu vytěsňuje vzpomínky na pracovní týden, hlava se vyprazdňuje, zůstává jen přítomnost, lesní pěšina, zpěv ptáků, my dva a pes.
První kopec a vůni civilizovaného těla pomalu přelije první čůrek potu.
Svačina na kladách, laskavé vzájemné pohledy a vědoucí úsměvy, že jsme opravdu tam, kde oba chceme být.
Řeči o ničem a přitom jsou to ty nejdůležitější řeči na světě.

U třetího kopce odhalila moje tajemství a sebrala mi psíkovou, kterou jsem využíval jako tahací výtah do strmých kopců. Na vrcholu mi ji zase s díky vrátila, to abych se dál sám trápil s nečekaným prudkým napnutím lana, to když divoká zvěř zkřížila nám cestu a eLišku přemohly lovecké pudy. Batoh je stále těší a těší a zkazky o nových a nerozšlápnutých botách pravdivější a pravdivější. Na druhou stranu, nějak je člověk prošlápnout musí, že jo? ...
Klesající Slunce dává naději, že chodecké utrpení prvního dne brzy skončí.
Ještě pár kroků a pohledů do stmívajícícho se lesa a už se vaří voda na čerstvou kávu.
Večeře dává zapomenout na pálící chodidla a spacáky lákají do svého pohodlí a příjemného tepla.
Na nebi vyskakují první hvězdy, stejně tak, jak vyskakovaly Hugínkovi pupínky při jeho nedávných neštovicích.

Usínáme klidní a bezstarostní, jen s plachtou nad hlavou a s měsícem v korunách stromů. eLiška si bere první hlídku a tichým občasným zavrčením dává lesním tvorům najevo, že tohle místo je hlídáno věrným přítelem člověka.
Ani nemám čas se začít bát, ještě pár takovýchto výletů a budu se v nočním lese cítit jako doma.
Někdy k ránu to náš hlídač konečně zabalí, vleze mezi nás, čumák strčí do spacáku a dopřeje si i ona chvilku odpočinku.
V dálce štěkají srnci a první ptáci se probouzí.
My s Lucií jsme již nějakou chvíli vzhůru, zabubaní ve spacácích a čekáme právě na tohle.
Je úžasné být při tom, když se probudí první pták, který svým ranním zpěvem probudí celý les.
Tma je stále světlejší a světlejší, i Slunce už se klube z pelechu.

Snídaně v trávě, zvlhčená ranní rosou.

Sbaleno a my jsme na cestě do vesnice, kde se za nedlouho otevírá sámoška s dobrotama. Čeká nás celý den na lidu prázdných lesních pěšinách, lukách a polích, dovolíme si sladkou tyčinku na rozloučenou se vsí.
Užíváme si vzácného klidu okolo nás, užíváme si přítomnost toho druhého, užíváme si bolesti nohou a otlačených ramenou.
Aby cesta byla dobrodružnější, Vesmír přeskládá žluté značky do nesmyslné spirály vedoucí do močálů a bažin a já tak můžu být za hrdinu před svojí ženou, když nás pomocí mapy a kompasu vyvedu z hlubokého lesa k perfektně vybavené benzínce, kde se odměníme párkem v rohlíku.
Civilizaci rovnou využijeme k obědu, který si dáváme v docela hezké rodinné restauraci, ale shodnemem se na tom, že jsme si raději měli namazat paštiku na chleba. Trochu nás to vytrhlo z naší milé vzájemné samoty a neuspokojilo to naše chutě po divoké divočině.
Raději zase mizíme v hlubokém lese a ztrácíme se lidem z dohledu.

Kilometry pomalu ubývají, už jich je podstatně více za námi než před námi a v hlavách se nám začíná objevovat touha po čerstvě voňavé peřině, po teplé sprše a vrčením nepřerušovaném spánku.
Mapa prozrazuje, že Telč není tak nepřekonatelně daleko a ikdyž jsme měli v plánu v jejich ulicích stanout až v neděli dopoledne, shodneme se na tom, že sobota večer je stejně dobrý čas jako jakýkoliv jiný.

Jdeme dál, přímo za nosem, protože támhle za tím kopcem, tam už by mělo být vidět město zaslíbené, obshaující koleje a na nich vlak, který nás odveze domů.
Psíková využívá každou přestávku k tomu, aby mohla padnout jak vypnutá a s vypláznutým jazykem dohánět to, co na noční hlídce proměškala.
Sejdeme z cesty, ztratíme značku, přejdeme potok a přes zelenou záplavu nekonečného pole, z posledních sil, staneme u značky oznamující začátek města.
Jízdní řád na mobilu prozrazuje, že za šest minut nám jede poslední vlak do našeho domova a Vesmír nám postaví železniční stanici hned za první zatáčku ... tak to prostě je. Když se vydáte na cestu s přesvědčením "ono to nějak dopadne", když se oddáte těm silám Osudu a nebojíte se vlka nic, nemůže to skončit jinak než dobře.
Nelitujeme, že si neprohlídneme město. Známe ho a stejně nebylo město našim cílem. To přeci cesta jím byla!
Unaveni a šťastni se o sebe opřeme rameny a mlčky se díváme na míjející kraj za okny.
Slunce již jde zase spát a koleje pod námi vytrvale dělají "tudum, tudum, tudum ..."


sobota 24. února 2018

Někde tam, na vrcholcích skal, stojí zřícený hrad Blansek

Na konci minulého roku jsem seděl za stolem před prázdným diářem, který jsem proměňoval ve svůj nový deník a plánoval svá letošní předsevzetí.
Jedno z nich se zabývalo světem Za dveřmi.
Každý měsíc jeden výlet ... zapsal jsem si do ročního plánu a měl jsem na mysli výlet někam, kde jsem ještě nikdy nebyl.
Leden jsem si mohl odškrtnout naším prvním zimním stanováním, ale únor začal trochu hrozit tím, že uplyne a já žádné nové místo neuvidím.
Naštěstí přišla Lucie s touhou po své kamarádce, která bydlí pár hodin od nás.
U Moravského krasu.
Tam jsem sice už párkrát byl, ale vím, že je tam dostatek míst, kam moje noha ještě nevkročila a které splní jednu z podmínek mého předsevzetí.
Někde tam, na vrcholcích skal, stojí zřícený hrad Blansek.

 Uvařil jsem čaj do termosky, psíkovou přivázal na špagát, syna odevzdal babičce a Lucii vyhodil na ošklivém blanenském sídlišti.
Venku probíhá prozatím nejmrazivější den letošní zimy, pididobrodružství může začít ...

Auto osiřelo na opuštěném parkovišti v bráně Moravského krasu u Skalního mlýnu a křupavé kroky na umrzlé cestě oznamovaly všudepřítomným skalám, že do jejich říše zavítali návštěvníci.
Pozdravily jej mrazivým dechem větru a uvítaly ostýchavým paprskem Slunce, který občas pustily do hloubky svého údolí.
Nikde žádný člověk, jen mé introvertní já a psí kamarádka.
Jsme tu ráno, jsme tu brzy ...

Po pravici líně teče říčka Punkva a uschlé křehké lístky se honí po asfaltové silnici. Skály přistupují blíž a blíž a tyčí se výš a výš. Jde z nich chlad a dech mrzne ve vousech.
Psíková čenichá ve zbytcích sněhu a vrtí ocasem.
Konečně rozcestí mezi cestou známou a cestou, kudy mé kroky ještě nevedly. Vzhůru do krpálu, vzhůru do lesa.
Brzy mi kopec dává najevo, že mám krátký dech a líné nohy, ale nadšení a touha po zážitcích mě žene dál.
"Dobrý den, dobrý den, dobrý den ...", zdraví skupinka sestupšivších skautů a já zase můžu pokračovat osamocen vzhůru.
Vítr si hraje s korunami stromů a ty, otírajíc se o sebe, hrají melodii končící, ale stále se nevzdávající se Zimy.
Je krásně, skrz stromy prosvítá Slunce. Nakukuje, jako by chtělo vědět, jak si vedu. Jen hřát jaksi zapomnělo. Dělá "jen" svět hezčí.

Jsme tu.
Na vrcholku pár šutříků, ale nenecháme se odradit.
Vím z internetového světa, že musím sestoupit níže, abych viděl, co zbylo z historie.

Všude spousta míst, kde by se dalo nadivoko kempovat, sem tam nějaké ohniště.
Dnes ale jen procházím, teplý čaj mám v batohu.
Prolézáme hradbami, nalézáme geocachingový poklad.

Telefon vibruje na prsou a moje milá volá svůj odvoz.
"Dejte si ještě kafe, za necelou hodinu jsme tam."

Dolů to jde rychle.
Psíková táhne, těšící se do vyhřátého auta.
U Punkevních jeskyní kupujeme v suvenýrech ošklivý pohled (vzhled pohledů v ČR je celkově žalostný, sorry jako) na památku.

"A byli jste tam?", ptá se upovídaná a milá prodavačka.
"Jasně."
www.turisticke-znamky.cz
"I u hradeb!?", ptá se podezíravě a ukazuje hradby na pohledu.
"I tam :-)"
"Tak to vás chválím. Už mě nebaví poslouchat to skuhrání některých turistů, že jsou tam jen dva kameny."
Asi by to na vrcholu chtělo cedulku, že hrad je trochu níž, než člověk stojí :-)

Cestou zpět už potkávám spousty lidí mířící k jeskyním.
Lidstvo se probudilo a míří za svým výletem.

Nejvyšší čas zmizet ...

čtvrtek 8. února 2018

Naše první zimní stanování

Už je to pár týdnu zpět, na začátku tohoto roku, kdy se neklid začal šířil krví mé milé manželky.
Začala se procházet netrpělivě po našem bytě ... z pokoje do pokoje ... jako lapená lvice v těsné kleci.
Mračila se, povzdychávala si. Občas tiše zavrčela.
A stále častěji mluvila o nedávném podzimním festivalu Rajbas, kde poprvé slyšela přednášku Peggy Marvanové. Ta tam vyprávěla o tom, kterak si to se svým klukem rázovala v tuhých mrazech dalekým Severem, spala ve vysokých závějích a překonávala jak sama sebe, tak všechny ostatní, protože jako jediní dva lidé na světě dokončili závod, který před nimi nikdo jiný nedokončil.
Naštěstí moje milá nezačala básnit o drsném krutém Severu, ale spokojila se s krajem za humny.
"Když já jsem ještě nikdy nespala v zimě ve stanu!", škemrala tónem, kterým mluvívají děti na své rodiče, když chtějí štěňátko.
Inu ... co se dalo dělat?! Navlékl jsem si spodky pod kalhoty, omrkl mapy, syna odvezl k babičce a zavelel k odjezdu. Psíková a manželka byly tak natěšené, že je ani nezajímalo, kam že to vlastně pojedeme.
Každá si zabrala jedno okénko a radostně, s vypláznutými jazyky, koukaly celou cestu na cestu.
Byť začátek roku, po sněhu nebylo u nás v kraji touto dobou ani vidu, ani slechu. Jen teploměr se pohyboval kolem nuly, ale ještě dlouho nehrozil nějakými extrémy. Uff, alespoň to ... na spaní v závěji jsem se ani trochu necítil. Nabrali jsme přímý směr do kopců severní Vysočiny, kde nás čekala jedna romantická zřícenina. Zubštejn. Najdete ZDE: Wildcamping.tips

Čím blíže jsme jí byli, tím častěji jsme viděli jemný poprašek sněhu. No ne ... ono se jí to nakonec opravdu vyplní! Bude spát na sněhu. Co na tom, že to nejsou dva metry, ale jen takový vysypaný pytlík mouky? Na množství se nikdy nikdo neptá. Budeme stanovat na sněhu a basta!

Auto jsme odstavili pod kopcem, na záda naházeli krosny s výbavou a vydali se vstříc našemu zimnímu dobrodružství. Klesající Slunce za mraky pomalu šeřilo oblohu a z křoví začala vylézat šedivá tma. Po malých krůčcích, jen tak stydlivě. Nikde nikdo. Vesničané ve svých vyhřátých domovech, turisté na teplejších destinacích. Zřícenina je tu jen pro nás a pro svá stará zalezlá strašidla.
"Jsem čekala nějakou mýtinku u nás za panelákem a ty se vytasíš s tímhle", uznale ohodnotila moje milá nejromantičtější místo na Vysočině a ukázala na místo, kde chce náš stan.
Místa je tu spousta, je tu i ohniště a fůra nachystaného dříví. Pokrytého popraškem a ledem.
Stan postavený, oheň založený ... na chvíli. Mokré dřevo mi nehoří, ale buřty nám trochu ohřálo a oblečení nám od kouře smrdí, takže se to jako večer strávený u ohně dá počítat.
Tak trochu jsme si neuvědomili, že v pět hodin je už tma. Upřímně, není to zrovna super legrace, čumákovat do vyhaslého ohniště ve tmě a mrazu. Na hvězdy se přes mraky koukat nedá ... je načase zalést do stanu a zahřívat spacáky.

První baterky v čelovce nezvládly chlad.
"Kde máš, prosím Tě, tu náhradní čelovku?"
"Na stole ..."
Chvilku hledám ve stanu stůl, než mi došlo, o jakém že stole to mluví a že to není ten stůl venku pod přístřeškem.
"Aha ... no to nevadí, číst se tu stejně nedá, musím se rukama objímat ve spacáku a neměl bych čím otáčet stránky" a vrátím obě připravené knihy do batohu.

Povídáme si a přetahujeme se při tom o psíkovou, kterou si oba nenápadně snažíme nacpat do svého spacáku. Ale naše externí živá kamínka na tohle momentálně nemají náladu a choulí se nám u nohou ... psí introvert je to!
Občas zavrčí, občas si povzdechne, cože to má za hloupé páníčky, kteří dali přednost vyhnanství na Sibiři, před útulným pelíškem pod televizí.
V noci ale už dostala rozum a vlezla si mezi nás, přikrytá vlastním spacákem.
Hned se to lépe druží, když je člověku (psovi) zima.
"Spíš?" ozývalo se co půlhodinu celou noc z vedlejšího místa, kde má milá prožívala svůj sen o zmrzlém dobrodružství.
"Nespím", odpovídal jsem já a na dvacet devět minut zase usnul ... a zdálo se mi o útulném pelíšku pod televizí.

www.turisticke-znamky.cz

Před šestou ranní jsme to zabali.
"Prdím ti na nějakej trapnej východ Slunce, stejně nebude vidět! Já chcu kafe! Hned!"
Natěšeně jsme sklidili ve tmě věci, rozbili tábor a spokojeně odcházeli k našemu autu pod kopcem.
Opravdu spokojeni a nadšeni. Přežili jsme svoje první zmimní stanování!
Zase jsme si do svých duševních životních deníčku mohli zapat jedno malé mikrodobrodružství, ze kterého budeme v budoucnu čerpat dobrou náladu.
A to první ranní kafe z benzínky, které jsme si dali po cestě, to bylo jedno z nejlepších kafí, co si pamatuju ;-)

sobota 16. prosince 2017

Ranní Enti

Syn na skautské výpravě a žena stále ještě spokojená v říši Snů.
Psí kamarádka s ranní potřebou a probouzející se Slunce protahující se v pyžamu, skryté pod mraky.
Tiché zaklapnutí dveří a chvilka jízdy stále ještě opuštěnou silnicí.
Mrazivý dech a jemné ptačí upozornění, že jsem zde pouze na návštěvě.



Šumění ticha a ledová vůně zimního lesa.
Stane se to vlastně okamžitě, prvním krokem po zmrzlém jehličí. To pohlcení lesem. Propadnutí představám. Pocitu, že vše je v naprostém pořádku.
Zapomenut lidský pocit spěchu, stresu a chaosu. Všechny ty zvuky lidské civilizace zmizely a zůstal jen zvuk kroků a omamující zpěv korun stromů, doprovázený občasným ptačím sólem.

Cestu vybírá čtyřnohá kamarádka, nechám se vést. Táhne, větří ten život v křoví.
Polámané stromy po dávné vichřici. Vyvrácené kořeny vypadají, jakoby skrývaly jeskyně lesních bytostí.
Hlavu mám vzhůru, vzhlížím se v korunách. Dotýkají se větvemi, předávají si signály.
Není poznat, kdy končí jeden a začíná druhý.
Stezka se klikatí, vede přes vrchol bez vyhlídky. Obklopen všemi těmi stromy, jejiž jména neznám, ale které hladím po zvrásněné kůře. Ve zmrzlých dlaní necítím tu jejich sílu, přesto vím, že v nich je.
Stojí tu už léta. Svědkové změn ročních období.


Skrýš Hýkala, maskovaná za trampskou chatrč s vyhaslým komínem, mi připomene touhu po teple, po domově. S úsměvem se otáčím, ještě naposledy se zahledím do korun. Stromové bytosti jemně kynou na pozdrav. "Přijď zas!" ... příjdu.