sobota 27. dubna 2019

Po sprše

Je to opravdu těžké ...
přidřepnout, zavázat si tkaničku, do čela narazit kšiltovku a pod rouškou tmy vyběhnout do ulic.
Už jen to přemlouvání sebe sama.
Kladení si výmluv, proč zrovna dneska ne.
Tu pobolívá, tu píchá.
Tu mám v hlavě blok, tam nepřekonatelnou stěnu.
Být doma, lehnout si, schoulit se pod peřinu, otevřít knihu.
Spát.
Sníst talíř hranolků a pak už opravdu nemoci jít ...

Snědl jsem jedno kiwi. Pak druhé.
Slunko už zapadlo a venku chodí jen pejskaři, omladina mířící do hospody a běhající lidé, kteří se stydí běhat za světla. Běhající já.
Vlastně to ani není běh.
Rozhodně ne takový ten běh z klipů, který má prodat triko za dva litry a kraťasy za litr a půl.
Běhající slůně? Skorem nezvednu kolena, jen se šourám. Ale nejdu.
Přemlouvám dech "Nezraď mě kámo", stírám pot z nosu.
Tělo dávno zapomnělo tu dobu, kdy mi to běhalo.
Není to jako s jízdou na kole, tělo zapomnělo.
Učím se to všechno znovu.

Jen ty pocity uspokojení si pamatuju, jen kvůli nim to nevzdávám.
Do deníku lepím samolepku 42 let/km, za dnešek splněno.
Pořád mě někde pobolívá, někde mě píchá.
Možná o trochu víc.
Smrdím potem.
Schoulím se pod pěřinu.
Po sprše.

Illustrace "The Wisdom Project" by CNN.com

pondělí 22. dubna 2019

Vzdušné zámky

Pomaloučku se rozběhávám, snažím se získat návik. Na prsou placku s číslem 42 let/km. Popobíhám si bez měření, bez ega, do kopečku zmírním a z kopečku nezrychlím. Chvílemi se trápím a chvílemi po kapsách hledám astmatické srsátko, které jsem nechal doma. Dost často se mi nechce. Ani včera se mi nechtělo. Ale šel jsem ... a dostal za to odměnu v podobě přistávajícího balónu v západu slunce. Krásný to bylo. Stačí mi málo k tomu, abych běžel domů s tím hřejivými pocitem štěstí uvnitř sebe.

neděle 21. dubna 2019

42 let/km

Není to tak dlouho (2 roky), co jsem pravidelně nazouval běžecké boty a vyrážel se proběhnout do ulic. Uběhl jsem pár půlmaratonů a myslel si na maraton. A pak ... pak jsem botky přestal obouvat a nikam už nevyrážel. Zůstal jsem doma a svojí pozornost jsem upřel jiným směrem ... no a najednou se ve mně začala objevovat zvláštní touha a chuť znovu vyrazit. Také jsem v sobě objevil i lítost, že jsem ten vysněný maraton nikdy nedal. Příští rok mi bude 42 let. Maraton má 42 km (a kousek). Tak jsem si vymyslel osobní výzvu. Dám si maraton k narozeninám. 42 km ... to je z Jihlavy do Třebíče po cyklostezce. Nedokážu si představit, že bych tu dálku mohl uběhnout. Ale mám na to rok. Rok na to se připravit. Logo a placku jsem si už udělal ... zbývá jen začít běhat Držte mi palce, jo?!

čtvrtek 24. ledna 2019

Po stopách Jaroslava Foglara 2

Že mě čeká dlouhá cesta do Prahy jsem věděl již koncem minulého roku, ale ještě dva dny před odjezdem jsem netušil, jak strávím těch osm hodin, co moje milá bude sedět na konferenci a vstřebávat moudra řečníků.
Byl jsem totiž řidičem mé ženy. Věrným služebníkem, jenž ji odveze tam a po pár hodinách zase zpět.
Co budu dělat mezi tím, je jen a jen moje věc ...
Asi Vesmír tomu tak chtěl. Po všech těch znovu přečtených knihách, návštěvě jeho muzea a Sluneční zátoky. To snad ani nemohla být náhoda.
23. ledna ... přesně 20 let poté, co se Jaroslav Foglar vydal na svoji poslední a věčnou výpravu ... zůstal jsem stát osamocen v pražských ulicích, s ručně nakreslenou mapou míst, které chci navštívit.
Vydal jsem se po stopách Jaroslava Foglara ... po jeho městě.


Přesně 20 let poté, co vyschnul pramen jeho vyprávění, měl jsem možnost pokleknout u jeho hrobu a s díky zapálit svíčku k tiché vzpomínce.
Bylo mrazivo, pošmourno a v srdci jsem cítil vděk a úctu. Plamínek svíčky živě poskakoval.
Nikde nikdo. Jen já a mé myšlenky na dětství, strávené s jeho knížkami.
Poklonil jsem se a poděkoval.

Pěšky se pak pomalu vydal k domu, kde do roku 1978 Jaroslav Foglar žil.
Ten rok jsem se já narodil ;-)
S radostí jsem zjistil, že v přízemí jeho domu sídlí outdoorový obchod Hanibal, který znám jen z jeho e-shopové podoby.
Jak symbolické, jak příhodné. Pro mě milé překvapení. Obchod pro výletníky v domě, kde žil Jestřáb. Určitě by z toho měl radost.
Musel jsem je navštívit a koupit si něco drobného.
Koupil jsem si lopatku ... na hov... na hovínko. Do lesa.
Den před tím jsem o ní totiž četl u kluků bikepackingových a nedokázal jsem odolat.
Toť můj jediný suvenýr z Prahy :-)
Dalším cílem jsou dva nedaleké parky.
Mohly by to být obyčejné parky, ale nejsou. Jsou v nich totiž umístěny dvě jedinečné lavičky. Určené k připomenutí díla pana Foglara.
Umístěny k příležitosti znovu vydaných Hochů od Boří řeky a Chaty v jezerní kotlině.
V parcích, kam pan Foglar chodil psát, usazen na lavičce, sledující ruch kolem. Tady vznikaly knihy, které ovlivnily tolik dospívajících duší. I tu moji.

První jsem našel tu, která vzpomíná na Chatu v Jezerní kotlině. Umístěná za plotkem dětského hřiště, na kterém si i přes ty mínusové stupně, hrály dvě maminky se svými dětmi.

Chvilku jsem jen tak postával u stromu a čekal, zda neodejdou, ale pak mi došlo, že vypadám dost podezřele, takhle u dětského hřiště s rukami v kapsách a tak jsem se osmělil a do ohrádky šel za nimi.

"Já jdu jen tady k lavičce pana Foglara, nenechte se rušit", zamumlal jsem pod vousy vysvětlení, abych uklidnil zneklidněné maminky.
Raději si šly hrát o park dále :-)
Chtěl jsem si chvilku na lavičce počíst, ale mrznout s knihou na lavičce v dětském parku je dost mimózní i na mě. Tak jsem si ji jen vyfotil a šouravým krokem se vydal k parku druhému.
Snil jsem při tom o útulném teplém antikvariátu s kavárnou a zapomenutým prvním vydáním v regále, s Foglarovým podpisem za naprosto směšnou cenu. No dobrá, to bych už chtěl od svého Vesmíru asi trochu moc :-)

I v druhém parku je lavička umístěná v areálu dětského hřiště, ale už jsem otrlý 40 letý pán a maminkami a babičkami malých stvoření jsem se nenechal rozladit. Policii na mě nezavolaly, pražské matky jsou zvyklé na horší pobudy než jsem já.

Bylo načase moji vzpomínkovou výpravu po stopách Jaroslava Foglara ukončit. Zmrzlé uši si žádaly teplejší prostředí a uchozené nohy pohodlné křeslo. Vydal jsem se ten útulný kout hledat.
Ale to je již jiný příběh. Tenhle je věnován pánovi, který až do své smrti zůstal v duši malým klukem. "Pane Foglare, děkuji. Je mi ctí být Vašim čtenářem."

neděle 2. prosince 2018

Moje první procházka s Klubem českých turistů

Procházet se sám krajem a sledovat ubíhající cestu před sebou je jeden z nejhezčích introvertních meditativních zážitků, co znám, ale i na nějvětšího odpůrce kolektivních her to někdy příjde a zatouží po cizí společnosti.
A když říkám cizí, myslím tím opravdu cizí ... bez své milé a bez toho mého dospívajícího prudiče. Jenže koho přepadnou a vytáhnout do lesů, bez rizika houkajících sirén Policie, když na člověka přijde Volání divočiny?

Jasně! Pokud se mi na lidstvu něco líbí, tak je to fakt, že pro každou lidskou činnost má nějaký klub, sdružení či partu. Chceš-li se toulat po okolí a nemáš s kým, máš tu Klub českých turistů!
Tak jsem omrknul jejich virtuální nástěnku a sbalil si batoh.
Na stole jsem nechal vzkaz, že odcházím a s psíkem potichoučku zmizel z bytu.
Vstříc vlaku, který jsme málem nestihli a ke kterému jsme dorazili spocení i přes pětistupňové mrazy a čerstvě napadaný sníh. To psíková za to může! To ona musela označkovat každý patník a hrát si s kousky sněhu!

Vlak byl plný a my doma zapomněli košík na otevřenou tlamu. Zůstali jsme proto raději u dveří. Po očku jsem sledoval, kdože ve vlaku sedí a kdo z nich by mohl být můj spolupochodující.
Na první pohled to bylo poznat :-)
Po chvíli cesty se většina z nich zvedla a chystala se vystoupit. Pár se jich dala do řečí s pískovou a na mě se hezky usmívali. V Rapoticích jsem vystoupil s nimi. Byli jsme tam jen my ... lidi, toužící po procházce v mrazu a sněhu. Ostýchavě jsem postával na kraji davu a snaživě se usmíval.
Vzali mě mezi sebe hned, vítali novou tvář mezi sebou.
eLiška byla náše téma k rozpravě, ideální téma k překonání studu a záminka k seznámení.
Jsem rád, že ji mám ...

Vyrazili jsme ve společném hloučku z vesnice a hned první cestičkou jsem se vnořili do zimního lesa.
Zástup barevných bund a tlumeného hovoru.
Uzavíral jsem tu partu, podvědomě si tvořící svojí introvertní bublinu v davu lidí.
I eLiška dost často chtěla sejít z cesty, ale ne snad kvůli své introvertní bublině, ale to proto, že tudy vedla pachová stopa divoké zvěře.
Přiznávám, že mě párkrát napadalo, nechat se odtáhnou od spoluchodících a zůstat tam sám, ale podařilo se mi mé pudové chování překonat a zůstat s nimi na cestě.

První zastávka, první svačina.
Poprvé po čtyřech měsících jsem porušil zásady nošení odznaku foglarovského Žlutého kvítku, zakazující pití alkoholu a přihnul si s placatky, kterou mi nabízela souputnice se slovy, že je to mix všeho, co v placatce po různých cestách zůstalo, ale že je to docela dobrý. Nebudu přeci za frfňu, který odmítá nabízené přátelství, zakryl jsem Žlutý kvítek a drobně si usrknul. Bylo to "docela dobrý" a do noh to vlilo nové síly :-)

Už jsem neuzavíral průvod, teď jsem jej dokonce chvíli vedl.
Možná v tom sice byla snaha utéct jim a zmizet v dálce, ale turisti jsou fit a statečně drželi krok ;-)
Procházeli jsme podél zpola zamrzlé bystřiny, nahoru a dolu, nad hlavami koruny stromů.
V létě to tu musí být krásné. Zelené a zarostlé.
Ale i zimní pohled neztrácí na své kráse a rozhodně je se na co dívat.
Přesně ve chvíli, kdy jsem pomyslel na bolavé nohy, začaly se objevovat první stavení, prozrazující, že již brzy budeme u cíle.
Tohle bylo dokonalé načasování. I psíková již dávno netáhne a začíná se zdržovat s očucháváním míst, maskující tak čas na odpočinek.

Docházíme do Kralic nad Oslavou, domovinou Bible Kralické.
Všichni zamíří do zamluvené hospody, družit se. Jen já se omlouvám s výmluvou, že si chci prohlédnou památník zmiňované Bible. Projížděl jsem Kralicemi autem nespočetněkrát, ale u památníku jsem ještě nikdy nebyl. Je čas to napravit. Co bych to byl za knihomola, nevyužít šance! Moje radost neznala mezí, když jsem cestou objevil knihobudku a v ní další přírůstek do mé sbírky knih Jacka Londona ... symbolický suvenýr z výletu.


Prošel jsem se kolem památníku, ale dovnitř jsem nešel. Cedulka s nápisem "Prosím zvoňte", pokud chce člověk dovnitř, mojí přesocializovanou duši odradila. Nedaleko památníku jsem si odlovil kešku, skrz plot si prohlédl ruinu tvrzi a vyrazil na vlak.
Kolem hospody plné turistů jsem prošel po špičkách a v čekárně nádraží dopil teplý čaj.
Spolu se mnou odjížděl jen jeden prošedivělý tramp, který šel celou dobu mlčky s námi.
Jen jsme se na sebe spiklenecky usmáli s tím vzájemným ujištěním, že se oba dva moc dobře chápeme.

neděle 30. září 2018

Po stopách Jaroslava Foglara

Letošní léto jsem toho moc nenachodil, kvůli stěhování firmy si ani dovolenou nevybral a tak se tulácká duše samotáře na začátku podzimu začala ozývat více a více. Vždyť za chvíli již bude Zima a tu já tuze nerad!
Zasněné pohledy do nikam a myšlenky toulající se kdoví kde děsily mou ženu, zda je se mnou vše v pořádku.
A pak mi to došlo.
Poslední dobou se vracím k dílu Jaroslava Foglara, sbírám jeho knihy, poslouchám je načtené na Youtubu v práci, vzpomínám na své dětství pod jeho vlivem. A s nadšením a nedočkavostí čekám na nová vydání jeho nejznámějších knih, která oznámil Albatros.
Jako první vychází Hoši od Bobří řeky a to již tento týden. Odehrávají se ve Sluneční zátoce a jako malý kluk jsem se tam vždy toužil vydat a přespat ve stanu na stejné louce. A v nedaleké Ledči nad Sázavou je i Foglarovo muzeum. Jasně! Vydám se po stopách Jaroslava Foglara!


Zvu svojí malou rodinku, ať vyrazí se mnou, ale pochopili, že tuhle výpravu chci podniknout sám a když jsem jim asi po desáté barvitě líčil, jak má být k ránu kolem nuly a že určitě bude na stanu ledová krusta, raději zůstali doma a popřáli mi šťastnou cestu.
Do batohu jsem vložil nově zakoupené Hochy (kniha se náramně povedla, je krásná a úžasná), nakreslenou mapu a na vodítko připnul psíkovou eLišku.
Vyrazili jsme na vlak.
Plánoval jsem si, jak si ve vlaku budu číst a snít o chlapeckých dobrodružstvích, ale Vesmír se rozhodl bojovat s mojí introvertní povahou a do cesty mi stavěl samé upovídané lidi. A že jich bylo! Přestupoval jsem z vlaku do vlaku a potkával stále nové a nové.
Dával jsem se do řeči s přiopilou babičkou, vykládající mi o svém skautujícím synovi, se dvěma knihomolkami, zamilující se do mé eLišky, s pánem žijícím Za zrcadlem, který si den co den jel vlakem do vedlejší vesnice na pivo a pak zase zpět.
A trochu se studem sledoval trampy s dekou na malé torně, kteří se mírně pobaveně dívali na moji krosnu naditou stanem, tlustým spacákem a nafukovací karimatkou.
Já vím kluci, že i jehličí je příjemná postel, ale když já rád čtu knihy v pohodlí ;-)
Vystoupili jsem ve Světlé nad Sázavou a po proudu řeky se vydal na svojí cestu.
Říčka je to mělká a pomalá a nad hladinou se co chvíli objevovaly hřbety omletých bělostných kamenů. A co pár metrů je jich víc a víc.
Stromy po krajích houstnou a mění se v krásný a hluboký les, asfaltová cesta mizí a nahrazuje ji kamenitá úzká cestička na kraji řeky.
Řeka by šla již překročit suchou nohou, tolik je tu různě velkých balvanů.
Na některých z nich prý často sedával sám Foglar a se zasněným výrazem psal do svého notýsku věty, které se později staly slavnými knihami.

Často se s psíkovou zastavujeme, posloucháme zpěv mnoha ptáků a posloucháme zurčení vody. Hledáme kešky, doufaje, že bude mít spojitost s Foglarem a tímhle kouzelným místem.
Občas potkáme toulající se duše jiných tuláků, s úsměvem a pochopením se zdravíme.
Nikdo se nezastavuje na kus řeči, nikdo nechce narušovat tu kouzelnou atmosféru samoty a krásné Přírody.

Docházíme k Rodrigově skále, která má své důležité místo ve Foglarově knize Devadesátka pokračuje.
Právě zde hrají účastníci junáckého tábora svojí táborovou hru a získávají cené body pro svojí družinu.

Procházíme kempem na Stvořidlech, kde jsem si původně plánoval dát večeři, ale dost mi to tam připomíná postapokalyptický tábor umírajících zombie trampů a tak se nezastavuji a raději pokračujeme dále. eLiška se jen nerovozně otáčí a tiše si vrčí pod vousy.
Jaký asociální pán, takový asociální pes.

Chvilku postojíme u Zlatonosného potoka, který také protéká na stránkách knihy Devadesátka pokračuje, a ve kterém měli tábornící najít schované pouzdro vztahující se k jejich hře Alvarez. Do jednoho velkého kamene je vyrytý nápis "Zde žil v červnu 1964 kmen Aztéků".
Čas kvapí a do údolí kolem řeky se vkrádjí stíny doprovázející zapadající Slunce.
Na chodidle pár míst hrozí vytvořením puchýře a eLiška stále častěji nachází stromy, která nutně musí očuchat a občůrat. Ideálně i s chvilkou na posezení či s minutkou schrupnutí si.
Ale už jsme jen kousek od cíle. Jen přejít zalesněný kopec a křivolakou cestičkou sestoupit znovu k řeci. Minout areál kempu Sluneční zátoka hyzdící tohle krásné místo a stanout na louce opravdové Sluneční zátoky u památníku Jaroslava Foglara, připomínající, že právě zde se odehrávaly tábory jeho slavné Dvojky, fungující dodnes.

Doufám, že můj výtisk nově vydaných Hochů od Bobří řeky je první, který se sem podíval :-)
Už se těším, až zalezu do stanu, vyzuji těžké boty a konečně se pustím do čtení, zahříván teplým těleme věrné eLišky.
Zatím ale sedím na batohu a čekám, až se doopravdy setmí.
Mám trochu strach, jen tak bez pardónu rozbalit zde svůj tábor.
Smí se to zde vůbec?
Ale kdo by odtud vyhodil stoupence Foglarova, s jeho knihou v batohu a vlajkou Rychlých šípů vytetovanou na zápěstí? :-D
Byl by to plantážník nezdvořilý, nemytý a nečesaný!
Přišel však jen nějaký pán s velkým psem a malým klukem, popovídali jsme si o věrných psích kamarádech a pak zase tiše zmizeli ve stínu stromů. Zanedlouho se opodál ozval radostný křik a šplouchání vody, možná právě oni otužovali svá těla v líně plynoucí Sázavě.
Povečeřím a s posledními ozvěnami světla stavím stan a ve svitu svítilny otevírám knihu na první stránce: "Až do čtvrtka 12. března žili Vilík a Jirka takovým obyčejným životem, jaký žijete vy a s vámi tisíce a tisíce jiných chlapců na světě ..."
A znovu prožívám první setkání s Rikitanem, objevení Bobří hráze a výpravu s vozíky naplněnými tábornickými věcmi tlačenými vstříc Sluneční zátoce, kde hoši stráví dva měsíce svého legendárního tábora.
Už mi není čtyřicet, právě jsem se stal znovu mladým hochem, jsem jedním z nich, jsem ten, kdo spí ve stanu u Bobří řeky ve Sluneční zátoce.
V noci mě probudí světlo měsíce a tak se s eLiškou procházíme v mokré trávě po téhle vysněné louce a představuji si, jak to zde asi vypadalo se všemi těmi stany a tichým oddechováním spících hochů prožívající své sny.
A ráno mrznu a mrzne i eLiška, která se krade ke mně do spacáku a já jsem moc rád, že nejsem tramp s malou dekou a jehličím místo karimatky. Protože ikdyž jsem v duši malým klukem, tělo mám rozmazlené a rozlámané.

Snídat není co, tak jen sbalím tábor, zanecháme za sebou jen mírně slehlý obdelník trávy a vydáme se na nedalký vlak do Ledče nad Sázavou.
Navštěva muzea je již moje druhá, ale tentokrát mám spousty času prohlédnout si všechny ty věci, které vytvářely Foglarův život.
Je to úžasné místo a stále objevuji nové a nové poklady, o kterých jsem kdy četl a teď je vidím na vlastní oči.
eLiška, uvázaná na nádvoří hradu, se spokojeně sluní a nechává se drbat od rozněžněných návštěvníků.
Každý si užíváme to svoje.

A pak už je čas znovu nastoupit do vlaku a čekat, kdo si přisedne.
Znovu potkávám pána, co si jezdí do sousední vesnice na pivo a při hodinovém čekání na dalším nádraží potkávám starší pár, který značí barvami turistické cesty.
Vykládáme si své zážitky z cest a je nám spolu moc hezky.
Poslední úsek cesty máme s eLiškou kupé jen pro sebe, užívám si to a obracím list za listem.
Prohlížím si krásné ilustrace v knize a jsem moc spokojený.

Doma už se rodina těší na náš návrat, padáme si do náručí a žena se shovívavým úsměvem poslouchá mé nadšené vyprávění o tom, kde jsem všude byl a co jsem všechno zažil.
Hladí mě po ruce a je vidět, že tak trochu lituje, že se nenechala zlákat mým přemlouváním a vidinou stanu, pokrytým ledovou krustičkou ... tak třeba příště ;-)

neděle 19. srpna 2018

Vodní filtr Katadyn BeFree 0,6 litrů: recenze

Když jsem před pár lety začal kompletovat svoji Zádveřní výbavu, dost často jsem v různých cestovatelských radách narazil na doporučení, abych si pořídil i filtr na vodu.
Při cestách do ciziny je to prý dost užitečná věc a často zachrání před nepříjemným poznáváním zahraničních toalet ... Jenže! Já do ciziny necestuji, svoje výlety za dveře většinou směřuji za kopce na dohled od domu a tak mi pořízení vodního filtru přišla jako nepotřebná záležitost.
Ale můj syn neustále straší zombie apokalypsou, má psíková mi dost často vypije poslední zbytky vody a hospody na vesnicích po zavedení EET již také nejsou samozřejmostí.
Párkrát se mi již stalo, že jsem stanul na břehu potoka žízniv, ale neodhodlal jsem se pokleknout a chladivou vodou z divokého koryta uhasit své trápení.

Už je asi opravdu načase, poohlédnout se po nějakém řešení.
A jak to tak se mnou bývá, řešení po chvíli přišlo samo a to v podobě nabídky od outdoor obchodu Affekt.cz. Nabídka, která se neodmítá.  
"My vám poskytneme filtr k testování a vy nám napíšete, co si o něm myslíte."
Není co řešit, filtr jsem chtěl a píšu rád.

Tak jsem si jej nechal zaslat a s radostným očekáváním jsem se těšil až vyrazím do lesů a konečně pokleknu u potoka s úmyslem svlažit svá ústa tou čirou chladivou opravdovou vodou.
 
Abych byl upřímný, vůbec filtrům na vodu nerozumím a netuším, na jakém principu to všechno vlastně funguje. Vím, že někteří výrobci používají aktivní uhlí, které škodlivosti z vody odstraňuje, ale to není případ filtru Katadyn BeFree, který mi od Affektu dorazil.
Docela vkusná lahvička z podobného materiálu, jako jsou camelbacky do sportovních batohů a pítko s filtrem z nějakých bílých vláken.

Návod a popisky tvrdí, že filtrace eliminuje bakterie, prvoky a různé usazeniny větší než 0,1 mikronu, což mi popravě moc nepoví, nejsem biolog a netuším, zda je to super nebo nic moc údaj. Ale na obalu jsou i loga nějakých ocenění a tak si říkám, že se z toho snad nepo....u a rozhodnu se tomu věřit. Sice dost znejistím, když se dočtu, že na chemii žádný z filtrů nefunguje, ale i tak při nejbližší příležitosti strčím filtr do báglu s tím, že to vyzkouším.
Snažím se nemyslet na všechny ty chemické postřiky, které do potoků a řek stečou z polí a nemyslím na zabijáky kůrovců, kterými se teď ošetřují naše umírající lesy. Snad jsou v potokách hodně rozředěné ...

První příležitost byla na naší pěší tůře do Telče, kam jsem se vypravil s manželkou a psíkovou.
Znaveni cestou a horkem, spočinuli jsme na břehu lesního potoka, vytékajícího z nedaleké bažiny a se zatajeným dechem se pustili do testu.
S chmurnými myšlenkami, že na světě necháme opuštěného sirotka, o kterého se nemá kdo postarat, vypili jsme celou láhev. Divný pocit. I přesto, že zvířata to pijí denodenně a žádné z nich se tu nepovaluje mrtvé na břehu. Zhýčkaní civilizací a vodou upravenou chemií, bojíme se napít vody v srdci Matky Přírody. Divná to doba.
Ale láhev je již prázdná, voda byla výtečně chladná a lahodná. A za celou cestu do Telče jsme nemuseli řešit zběsilé úprky za keře či stromy.
Dobře to dopadlo.

Další příležitostí byl můj výlet na kole k příležitosti bikepackového svátku Swift Campout 2018.
Zde už jsem s filtrem počítal jako se zdrojem vody, protože láhve na kole poskytovaly zásobu pouze na půl dne. I tentokrát hasení žízně provázely mírné obavy a rozpaky, ale říčka Oslava a její přítoky poskytovaly tak hezké zdroje, že jsem brzy nechal obavy odnést pomalým proudem v polovyschlých korytách lemovaný bílými kameny.
Je to úžasně svobodný pocit nemuset se poohlížet po kohoutku s uvězněnou vodou a u kdejaké bystřiny se moci naklonit nad její hladinu a využít dary Přírody.

Láhev tohoto filtru je skvělá. Prázdná nezabere skoro žádné místo, snadno se plní a to i v tůňkách, které nejsou moc hluboké a není v nich místo na klasickou plastovou láhev.
Netuším, jak dobře by fungovala na filtraci vody z kalužiny někde na poli, ale naštěstí to v naší malé zemičce nemusím řešit. Vždy se najde nějaká řeka, potok, či studánka, kterým můžu dát přednost před kalnou louží.

Jsem moc rád, že jsem konečně filtr mohl vyzkoušet a že se již nemusím bát zombie apokalypsy, při které bych snad mohl umřít na průjem z kontaminované vody. V mém evakuačním zavazadle bude mít Katadyn již vždy místo jisté a na různých výpravách za město bude mým věrným společníkem, hlídající mi záda. To kdybych zase došel do vesnice, kde bude hospoda zavřená.

Tímto děkuji lidem z obchodu Affekt.cz za možnost prožít tato svoje mikrodobrodružství a pokud snad z mého povídání usoudíte, že vodní filtr je přesně to, co vám ještě chybí, zkuste se prosím mrknout na jejich stránky a koupit to u nich. Určitě budou mít radost a já se nebudu cítit hloupě, že jsem něco dostal jen tak ;-)